Ještě jednou se vracím k písničkáři Jaromíru Nohavicovi, ale nechám stranou jeho osobu a vše, co s tím souvisí, a budu se věnovat pouze jeho tvorbě. Nečekejte však fundovanou kritiku, k té se necítím povolán.
Ve jedné ze dvou diskusí pod články, které se písničkáře týkaly, vyjádřila jistá paní, že je Nohavica náš největší žijící básník. Nerozporuji to, je to její názor, na který má právo. Jiná paní napsala, že pan Nohavica umí vzít za srdce (míněno jeho písně). Ani to nerozporuji, protože jeho vyprodané koncerty to dokládají.
Jsem však na facebooku členem skupiny „Poezie pro každý den“, kam lidé vkládají denně nikoli vlastní tvorbu, ale řadu básní od nejrůznějších autorů pěti kontinentů, dávných, starých, nedávných i současných, renomovaných i neumětelů. Jsou tam básně nejrůznější úrovně a zaměření, a dokonce se tam vyskytují i písňové texty. Avšak texty Jaromíra Nohavici jsem tam nezaznamenal (netvrdím, že se tam nějaké neobjevily), nebo snad jeden, ten o kometě, který podle mého převyšuje písničkářův standard.
Jak je možné, že si tohoto autora tolik lidí, kteří se intenzivně zajímají o poezii, nevšímá, má-li být největším nebo jedním z největších žijících básníků? Možná je klíč k odpovědi právě v tom, že jeho poezie „umí vzít za srdce“, tedy přinejmenším dost lidí. Je však smyslem poezie brát za srdce? Na stránkách „Poezie pro každý den“ se často objevují spory o smyslu poezie, čím by měla poezie být. Někdo tvrdí, že by měla povznášet…
Jenže brát za srdce či povznášet nejsou žádné prioritní cíle poezie. Poezie může vlastně cokoli – může se zabývat třeba jen zvukomalebností, může být patetická, burcující, útočná, milounká, říkankovitá, může být sžíravě kritická i satirická, může být dadaistická, surrealistická, temná i jásavá, může být sentimentální... Může být lyrická i epická, může jít o sonety, balady, kolozpěvy, limericky, rondely, nebo o něco docela jiného a pořád to bude poezie.
Pokud jde o můj pohled na Nohavicovu poezii, víc mi sedí jeho humorné či satirické polohy, jako třeba Ladovská zima, Milionář, nebo píseň, kterou jsem od něj slyšel dávno naživo, nevím sice, jak se jmenuje, ale zpívá se v ní: „… generál Windischgrätz / má bílou čepici, / vylezl na kopec, / pokynul pravicí: / Vojáci, vojáci, / stateční jonáci, / namiřte kanóny, / konejte svou práci. / Na Prašnou bránu / padají šrapnely, / Čechové, Čechové, / všechno je v… jeteli…“. Pokud se však Nohavica široce rozkročí a ponoří se do hloubky, tak mi připadá, že až na výjimky (píseň o kometě, Anděl) utopí své myšlenky a obrazy zčásti nebo zcela v uplakaném sentimentu.
Možná se mi to jen zdá, protože sentiment nesnáším. Na druhé straně je sentiment právě tím, co zhusta bere za srdce, jelikož se lidé rádi dojímají. Neříkám, že je to špatně, jen to není moje parketa. A kdo je tedy podle mého názoru největší náš žijící básník? Mám výhodu, že si nějaké takové žebříčky nemusím vytvářet, nemám tu potřebu. Přijímám poezii, jak ke mně přichází, některá mě míjí, jiná se zastaví a sem tam něco u mě zůstane, ať je autorem kdokoli.
