Nepokojné srdce a spočinutí v bohu

V bohu spočineme nakonec každý, pokud tedy použiji sousloví „spočinutí v bohu“ coby synonymum smrti. Vlastně naše duše tam někde spočine, jestli něco takového jako duše existuje. Ale „nepokojné srdce“ – co to je?

Dnes už jsou asi všichni za jedno, že rozum sídlí v mozku. Lidé a jiná zvířata zkrátka myslí mozkem, tudíž jejich mysl vězí právě tam. Mozek je rovněž zdrojem citů, pýchy i pokory, fantazie, snů, ale i vášní, žádostí, afektů... Co ale ty řeči o vřelém nebo naopak kamenném či nepokojném srdci? Srdce je biologická pumpa, nezbytný vnitřní orgán, každopádně ale vnitřnost jako plíce, žaludek, brzlík, játra či ledviny. V srdci žádný rozum ani emoce nejsou, a pro jej lze ve specializovaných pracovištích nemocnic nahradit přístrojem. Srdce kromě toho můžeme připravit třeba na špeku a sníst. I mozeček se někdy sice konzumuje, ovšem chuťově to nic moc není, tak je lepší nechat ho myslet. 

Avšak myšlením se mnozí zbytečně nezatěžují, a tak si pro odpovědi na otázky, které lidi přesahují, vytvořili božstva, co v našem kulturním prostředí přes rozličné krvavé peripetie a přes jediného židovského bezejmenného Hospodina zkrystalizovala v trojjediného boha křesťanských církví, z nichž je pro nás rozhodující autoritativní katolická církev. Ta má dokonce svůj městský státeček Vatikán, kde sídlí papež, jako náměstek boha na zemi. Aby se potom lidé dokázali vyrovnat se svými žádostmi, vášněmi a často temnými spády, říkají, že lidské srdce je nepokojné, dokud nespočine v bohu. Aby překonali strach ze smrti a nicoty po ní, zplodili duši, kterou má každý člověk v sobě, i když neznámo kde, a údajně je nesmrtelná a v ní přežije mysl každého človíčka věčně.

V diskuzi pod jedním textem, co pro tuto úvahu není podstatný, jsem natrefil na příspěvek zdejšího excelentního blogera, v němž zmínil dva výroky. První je od asi nejvýznamnějšího raně křesťanského filozofa a teologa Augustina z Hippa a zní: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože..." Autorem druhého je řecký spisovatel, historik a filozof Plútarchos a praví se v něm: „Můžeš vidět města bez zákona, kraje bez panovníka, ale nenajdeš národ bez Boha." Oba citáty mají postihovat víru v Něco, co nás převyšuje a jsou prý v každém z nás a mají reagovat, „na tu zvláštní prázdnotu v nitru, kterou čas od času prožívá každý z nás“. Augustinovo „nepokojné srdce“ není ale nic jiného, než synonymum pro lidské žádosti, afekty a vášně, co má každý, jenž je obdařen emocemi. A „spočinutí v bohu“ lze jinak pojmenovat jako smíření či vyrovnání se s tím, čím kdo je, se svým místem na zemi, se svým osudem. 

Když někdo chce takové smíření nazvat spočinutím v bohu, nemám nic proti tomu, chápu to ale jako pouhý příměr pomocí tradičního pojmu. Sám jsem užil termín osud, ač nevěřím na nějakou předurčenost životní cesty člověka. Podobné je to s nepokojným srdcem, což souvisí s dávnou představou o tom, že rozum a mysl sídlí v srdci. Odtud taková rčení: „co na srdci, to na jazyku“, „bolí mě srdce“ (čímž není míněno, že se o mě pokouší infarkt), či „láska/radost/nenávist/žal v srdci“. 

Rovněž citát z Plútarcha, že není národ bez boha, ačkoli jsou města bez zákona a kraje bez panovníka, je zajímavý. Neříká náhodou, že v lidských společenstvech existují často děsivé poměry, takže se prostí a bezmocní lidé utíkají k Něčemu, co je spravedlivé a má to moc nad všemi, takže nakonec ti „hodní“ dosáhnou štěstí a blaženosti? Fakt, že jakousi přirozenou náchylnost lidí k víře (v boha) zneužívala moc prostřednictvím církve k ovládání lidí, je zase z jiné kapitoly. O totéž se pokoušely různé totality pomocí svých ideologií a pohůnků. Nepíšu ale poprvé, že nikdy nedosáhly takové sofistikovanosti jako náboženství a proti víře v boha z nich trčela prospěch upřednostňující, tedy utilitární umělost.

Ale vrátím se k nepokojnému srdci a duši a vrátím se k nim básní prokletého básníka Paula Verlaina: »Má duše smutná, smutná byla, / žena, žena ji roztesknila. / Nemohl jsem se utěšit, / ač srdce mé pryč chtělo jít, / ač i má duše rozechvělá, / pryč od té ženy prchnout chtěla. / Nemohl jsem se utěšit, / ač srdce mé pryč chtělo jít. / A srdce, jež tak citlivé je, / řeklo mé duši bez naděje: / – Unesou u křídla motýlů / hrdost a hoře exilu? / – Vím, odvětí má duše tklivá, / – vím, jaká léčka se v tom skrývá? / Být přítomni, ač vyhnáni, / žít blízko, a přec v ústraní?«

Stejně nikdy nepřestanu obdivovat, co všechno se dá poezií vyjádřit. Opravdu nepotřebuji boha. Jestli v něco věřím, tak ve schopnost lidského myšlení a v to, že se člověk, když opravdu chce, dokáže sám vyrovnat i se svým „nepokojným srdcem“ i bez boha nebo jiných berliček.