Tvrzení německé kancléřky Angely Merkelové, že poválečný odsun Němců z východní Evropy není morálně ani politicky ospravedlnitelný, odmítl český prezident Miloš Zeman jako absolutně nepřijatelný.
Zeman řekl rovněž, že slova Merkelové jitří staré rány. Také designovaný premiér Andrej Babiš odmítl výrok kancléřky jako absolutně nepřijatelný. Zeman i Babiš mají samozřejmě pravdu. Merkelová se ve svém projevu na Dni připomínky útěku a vyhnání zřejmě chtěla zavděčit posluchačům, a tak hodnotila 73 let staré události dnešníma očima. Pokud měla ještě jiný záměr, je to tím horší.
Jde-li o odsun sudetských Němců z ČSR, byla tato nešťastná kapitola našich dějin oficiálně uzavřena hned dvakrát, a to mezi Českem a Německem Česko-německou deklarací, a přijetím Česka do Evropské unie. Než k tomu došlo, probíhala v Evropském parlamentu rozsáhlá a dramatická debata zejména o dekretech prezidenta ČSR Edvarda Beneše, které se týkaly poválečného odsunu Němců od nás. Jasno do problematiky vnesl až posudek odborníka na mezinárodní právo Jochena Froweina, který konstatoval, že český právní systém je i s důsledky plynoucími z tzv. Benešových dekretů slučitelný s právem Evropské unie. Posudek se stal předlohou pro zprávu o přistoupení ČR k EU.
Před časem jsem se touto problematikou podrobněji zabýval, takže bych nyní chtěl připomenout, o co vlastně při odsunu sudetských Němců z Československa šlo. Není pochyb, že hlavně při takzvaném divokém odsunu docházelo z české strany k otřesným excesům, násilnostem i vraždám. Lze to morálně ospravedlnit? Lze vůbec ospravedlnit třeba vraždu? Lze ospravedlnit II. světovou válku s jejími hrůzami, hromadnými vraždami nevinných lidí, mučením, koncentráky? Lze ospravedlnit holocaust? Myslím, že nemá dnes smysl vynášet morální soudy o době vzdálené více než sedm desítek let. Nacismus byl zrůdnou ideologií, která vedla k smrti a utrpení mnoha milionů lidí. Je třeba jen důsledně bránit tomu, aby se něco podobného mohlo opakovat.
Avšak politické ospravedlnění – to už je něco jiného. Historička Muriel Blaive, vědecká pracovnice pařížského institutu soudobých dějin a Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách ve sborníku Benešovy dekrety například uvedla: „Politiku odsunu Němců ze střední a východní Evropy na konci druhé světové války implicitně či explicitně schválily tři velmoci před, v průběhu a po Postupimské konferenci. Většinou byla chápána jako zasloužený důsledek porážky nacistů. A také evropskou veřejnost v té době osud německých uprchlíků téměř nedojal, protože svou pozornost rychle zaměřila na vznik komunistických režimů a studenou válku.“ Proto je zcela mimo mísu uvažovat nyní o tom, zda je odsun politicky ospravedlnitelný. Dnes takto postupovat jistě nelze, ale tenkrát se tomu z pochopitelných důvodu nikdo nedivil.
Podle Blaive je také podivné, když se na přelomu 2. a 3. tisíciletí diskuse o dekretech zaměřovala především a zjevně na jejich legálnost. Zákonnost totiž jen stěží mohla charakterizovat poválečnou Evropu, která si řešila své účty krvavě. V Polsku proběhlo vyhnání Němců v ještě daleko méně „legálním“ kontextu než v Československu. Počet obětí tam byl rovněž vyšší. Morálnost a oprávněnost vyhnání sudetských Němců je určitě víc český než třeba německý problém. Sudetští Němci totiž na sklonku první ČSR dali jasně přednost před českou demokracií svému národu, ač byl ovládán zrůdnou nacistickou ideologií. Nenávist a mstu za zločiny nacismu po válce tak na sebe seslali vlastně sami a „zadělali“ si na ně dřív, než ke zločinům došlo. Jenže Češi se vždy považovali za národ demokratický a spojení pojmů odsun a demokracie je mimořádně ambivalentní. Nabízí se tudíž otázky: lze násilím vysídlit jednu národnostní menšinu jménem demokracie, a aniž by to demokracii zasáhlo?
V této souvislosti nebude od věci připomenout si, co to vlastně byly „Benešovy dekrety“ a proč je prezident vůbec vydával. Když si je člověk přečte a zamyslí se nad nimi, možná se mu mnohé objasní. Prezident Edvard Beneš stál v čele prozatímní vlády od konce roku 1938 do podzimu 1945, nejprve v exilu v Londýně a po návratu do vlasti také v Praze. A v této situaci, kdy neexistoval svobodně zvolený parlament, jenž by přijímal zákony, vydal 143 tzv. dekretů. V několika málo z nich, datovaných na jaře, v létě a na podzim roku 1945, vyhlásil zabavení majetku sudetských Němců, německé menšiny v Československu, jež v roce 1939 masově podporovala invazi hitlerovských vojsk. Současně téměř tři miliony těchto bývalých československých občanů, považovaných za kolektivní původce neštěstí, které postihlo český národ v letech 1938-1945, byly vyhnány »manu militari« (nuceně) do Německa a Rakouska.
Pod pojmem »Benešovy dekrety« se v souvislosti s odsunem míní deset následujících dokumentů z roku 1945 a jeden zákon z roku 1946.
Konfiskační dekret č. 5/1945 z 19. května 1945, kterým je konfiskován majetek „státně nespolehlivých osob“ (mezi něž jsou vedle českých a slovenských kolaborantů počítány i všechny osoby německé či maďarské národnosti). Tento dekret rovněž prohlašuje za neplatné všechny majetkové právní úkony, k nimž došlo po roce 1938 pod „tlakem okupace“.
Velký retribuční dekret č. 16/1945 z 19. června, jímž byly zřízeny lidové soudy, které měly trestat nacistické zločiny.
Dekret č. 12/1945 z 12. června, kterým je konfiskován zemědělský majetek Němců, Maďarů a „zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“.
Dekret č. 28/1945 z 20. července o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných „nepřátel státu“ českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.
Dekret č. 35/1945 o přechodném omezení výplat vkladů u peněžních ústavů (peněžních podniků) v pohraničním území.
Dekret č. 33/1945 z 2. srpna, jímž Němci, kteří se v letech 1938/1939 stali říšskými občany, i další osoby německé národnosti pozbývají československého státního občanství, pokud nebyli uznáni za antifašisty.
Dekret č. 71/1945 z 19. září o pracovní povinnosti sloužící odstranění válečných škod, která byla uložena osobám, jež pozbyly československého státního občanství.
Dekret č. 108/1945 z 25. října, opět konfiskační dekret, jímž je konfiskován „nepřátelský“ majetek příslušníků německé a maďarské národnosti.
Dekret č. 126/1945 z 27. října, jímž jsou v rámci internačních táborů a vězeňských zařízení zřízeny zvláštní oddíly pro vykonávání nucené práce pro „nacistické zločince, zrádce a jejich pomahače“.
Dekret č. 137/1945, také z 27. října, jímž byly zřízeny internační tábory pro „osoby státně nespolehlivé“.
Kromě těchto deseti dekretů je velkým problémem také takzvaný »amnestijní zákon« čili zákon č. 115 z 8. května 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, jímž je omilostněno jednání, k němuž došlo v době okupace a v prvních poválečných měsících, pokud účelem takového jednání „bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“. Je evidentní, že tento zákon hlavně ve formulaci – jednání, které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů – omilostňuje paušálně mstu a z ní plynoucí násilné akty. Není asi těžké pochopit na základě obsahu a jazyka dekretů a zákona, proč se staly především po roce 1989 a pak v Evropském parlamentu předmětem kontroverzní diskuse.
Každopádně otázky, které před nás odsun do dneška staví, jsou stále velmi citlivé, přemýšlení o nich je bolestné, a jistě nad odsunem nelze ad hoc vynést morální a politický rozsudek. Pokud ho německá kancléřka Angela Merkelová vynesla, dopustila se velké chyby. Pohříchu ne první. Znovu musím konstatovat, že má Miloš Zeman pravdu, když říká, že kancléřka jitří staré rány. Otázka je, proč to dělá?
