Včera odpoledne jsem byl na patologii Fakultní nemocnice Bulovka, abych se téměř po dvou týdnech dověděl, co bylo příčinou úmrtí mé milované ženy, která mi nečekaně a náhle umřela v náručí.
Dověděl jsem se, že zemřela na masivní plicní embolii, kterou mohlo způsobit to, že se v důsledku zranění kotníku loni na Štěpána málo pohybovala. A proč jsem byl na patologii až za tak dlouho od pitvy? Inu, dřív jsem nemohl, protože v nemocnici platil kvůli covidu striktní zákaz návštěv. Teď už šlo navštívit patologa a bylo zajímavé, že na koronavirus ani na covid se mě nikdo neptal, respektive tam o viru ani té nemoci se mnou nikdo nemluvil.
Nyní tedy vím aspoň to, že bezprostředně jsem pro svou ženu, bez které jsem míň než poloviční, nemohl udělat vůbec nic. A nemohla pro ni udělat nic ani osádka záchranky, neboť smrt přišla děsně rychle. Tristní zjištění. Navíc ve mně hlodají pochybnosti, zda by jí praktický lékař (kdyby k němu šla, což neudělala hlavně proto, že ordinuje nejspíš kvůli koronavirové hysterii víceméně po telefonu) předepsal Warfarin či jiné svinstvo na ředění krve, a jestli by tento lék embolii zamezil. To jsou ale jen spekulace.
Ženiným odchodem se rozvrátil můj svět. Dělám sice běžné věci jako obvykle, protože se prý žít musí a mohu existovat pro své dcery a vnoučka, poněvadž mě potřebují, ale říkám si – proč? Jaký to má smysl? Jel jsem z Bulovky domů autem a místo vedle mě bylo tak zoufale prázdné. Nebyla tam ta, jež můj pobyt na zemi metafyzicky i fakticky ozřejmovala, zdůvodňovala. Teď už vím, jak je život nesmírně křehký, jak život každého visí na vlásku.
Večer jsem pak poslouchal debatu ve sněmovně o prodloužení či ukončení nouzového stavu. Kdekdo se tam zaklínal potřebou chránit životy. Kecy, kecy, kecy, kecy. Ti lidé, co tam sedí, vědí starou belu, co vlastně v současné situaci dělat, natož jak kohosi zachránit. A když jsem pak slyšel ministra Lubomíra Zaorálka, kterému při jeho vystoupení chyběla jen cípatá čepice s rolničkami, aby byl obraz dokonalý, jak předem házel na opozici odpovědnost za ty, kteří podle něj zemřou, pokud se neschválí prodloužení nouzového stavu, bylo mi nekonečně smutno.
Co si ten člověk vlastně dovoluje takto mluvit, co si vůbec různí kašpaři dovolují cancat o životech jiných lidí a holedbat se, že oni někoho zachraňují kreténskými opatřeními. Je to výsměch všem těm, kteří skutečně dokážou pomáhat lidem a případně je i zachraňovat. Jedno jsem po smrti své ženy pochopil, a sice to, jak strašně moc záleží na tom, jestli si lidé dovedou udělat krásný život. Nemám na mysli prachy, majetek, smyslové požitky, ale jak blízko sobě lidé umějí být.
Jedině to mě utěšuje, že jsme si s mou ženou přes různé peripetie dokázali udělat své dny příjemné a prožili vlastně spoustu šťastných let. Zasloužila se o to hlavně má milovaná žena, neboť byla čistá duše, laskavá, přející, odpouštějící, trápilo ji, když někdo ubližoval slabším, zejména dětem a zvířatům, uměla pomáhat, byla aktivní, šikovná, systematická a silná, ale bohužel také velmi křehká. Teď tu už není, a já se budu muset aspoň část toho, co ona tak samozřejmě uměla, naučit, má-li mít má další existence nějaký smysl.
Jenže jaké to bude, až skončí koronavirové šílenství, jež teď už nepochybně rozvrátilo dosavadní svět, jak jsme ho znali, a jestli vůbec někdy skončí? Také nevím, zda se toho chci dožít. Jedno vím ale jistě. Neměli bychom si nechat vzít dny našich životů, co nám zbývají, šanci, abychom si je mohli udělat krásnými, nechat si vzít svobodu akceptováním nápadů těch, co nám vládnou a předstírají, že něco řeší a zachraňují, ale ve skutečnosti sledují jen své zájmy, plné kapsy a drží se moci jak klíšťata.
Tak to je můj vzkaz napsaný v hlubokém žalu.
Přidávám jednu básničku, kterou jsem před pár dny napsal, jednu fotku a jedno video.
šťastné oči věčnosti
věřil – že vidí oceán
ale byla to jen bahnitá louže
věřil – že pluje na jachtě
ale byly to jen rozeschlé necky
věřil – že má velký sen
ale byl to jen ubohý sentiment
věřil – že žije mimořádný život
ale bylo to jen nicotné pachtění
věřil – že našel velkou lásku
ale byl to jen upocený chtíč
věřil na šťastné oči věčnosti
hleděl však jen smrti do tváře
a ta je vždycky pravdivá
nepředstírá
Zdroj YouTube
