Na samotě u megapolis

V malém rodinném domku, postaveném u šťavnatého lesa s průčelím obráceným k mořské pláži na azurovém pobřeží, žila mladá krásná prostá modelka se svým postarším miliardářem. 

Jisté je, že ona by si ho vzala i jako mladého a chudého, protože to byl úžasný člověk. Mohla snad za to, že chudí mladíci dnes nemají tak skvělé povahy? To se svého muže, když byl ještě její nastávající, měla vzdát jen proto, že se narodil o dost dříve než ona a že vlastnil kolem osmi desítek prosperujících firem a řadu tučných kont v bankách, spousty výnosných akcií, tryskáč, čtyři luxusní jachty, v Egejském moři ostrov, další v Karibiku a zhruba tucet zámků a jiných pohádkových rezidencí? Tak povrchní ta dívka rozhodně nebyla.

Také onen miliardář by si mladou krásnou modelku namluvil, i kdyby byla stará šeredná dělnice v továrně u pásu, protože mu učarovala svým průzračným charakterem. Bylo snad jeho vinou, že na jeho prosté večírky, jež často pořádal ve vyhlášených světových letoviscích většinou pro maximálně tisícovku hostů, angažovali organizátoři jako hostesky jen mladé půvabné dívky? Oni by tedy klidně najímali i staré ošklivé báby, ale ty nemívají čas, protože musí makat u těch pásů.

Jejich setkání se tak stalo nevyhnutelným, i když se událo vlastně nepředvídaně. Náš miliardář tenkrát dlel v poustevně, kterou si nechal vystavět v Nepálu poblíž Tengboche, nejvýznamnějšího kláštera v údolí Solo Khumbu. Tady, kde ho nerušily protivné informace o tom, jak jeho jmění utěšeně roste, se při osamělé meditaci cítil opravdu sám sebou. Jenže už byl vážně unavený dlouhým pobytem, a tak se vypravil na jeden ze svých večírků, který měl proběhnout kdesi v Monte Carlu. Předtím se ale dostavil do kláštera pro požehnání, jak to dělávají horolezci před výstupem na vrchol Mount Everestu, neboť tušil, že se na večírku stane cosi vrcholně mimořádného. Dobře udělal, jelikož jeho předtucha se ukázala správná.

Náhoda tomu chtěla, že modeling byl tou dobou zrovna v krizi, a tak se naše mladá krásná dívka rozhodla přivydělat si v potu tváře na skývu jako hosteska právě na večírku onoho miliardáře. A měla štěstí, zaměstnali ji, když před tím šoupla jednomu z organizátorů pár bankovek ze svých chatrných úspor. A tam, v nechutné vřavě těl, cynického smíchu, vřeštící hudby a odporných výparů z těch nejdražších šampaňských a vzácných koňaků, se pohledy našich dvou hrdinů poprvé střetly.

Dívka napřed oněměla úžasem, ale když se jí řeč vrátila, vydechla: „Ještě nikdy jsem nespatřila muže tak ryzí nátury, kterou přes svou vrozenou skromnost neumí skrýt. Vzala bych si vás, i kdybyste byl chudý jak kostelní myš, ale co dělat, spokojím se i s miliardářem.“ Jeho hned dojala upřímná slova krásné dívky s pohledem plaché laně a řekl: „Kdybych byl chudý jak kostelní myš, tak bych ten kostel ihned koupil a věnoval ho zpět strádající církvi, tedy přesněji osobně papeži, aby se o tom vědělo, protože reklama se nedá odbývat. Ani mně nevadí, že jste mladá krásná dívka. Člověk musí brát, co je, když už nejsou ohyzdné babice k mání.“

A zakrátko byla svatba a brzy po ní se novomanželé uchýlili do zkraje zmíněného rodinného domku na samotě, kde pobývali nejradši, protože milovali intimní prostotu. Jejich štěstí ale netrvalo dlouho, neboť miliardář musel za obchodem a zahynul, když se jeho tryskáč zřítil do oceánu a již ho nikdo nespatřil. Voda se totiž nad ním navždy ekologicky zavřela poté, co záchranáři odstranili z hladiny pomocí sorbentů rozsáhlou skvrnu vytvořenou hektolitry drahého šampaňského.

Miliardář před svou smrtí naštěstí nestačil pořídit závěť, v níž by odkázal veškerý svůj majetek na dobročinné účely, takže spadl do klína naší mladé modelce, která se stala univerzální dědičkou. Jelikož měla průzračný charakter, jak již sděleno, byla by bývala velice truchlila pro svého manžela, ale neměla na to čas, neboť se musela starat o byznys, a to je kláda.

Byla si však plně vědomá nároků zeleného údělu, a tak nejdřív ze všeho nechala vlevo nedaleko od své samoty na pláži vystavět stanici nové linky metra, kterou před průsaky mořské vody chránila mohutná čerpadla poháněná elektřinou pochopitelně ze solárních panelů. Důvod byl jasný. Nemohla přece jezdit svým Maserati, nebo Lamborghini, nebo Bugatti, či co všechno stálo v klimatizované kůlně u chalupy, a zanechávat tak za sebou výraznou uhlíkovou stopu, která by jen prohloubila globální oteplování.

Vpravo od domku pak zřídila velké obchodní centrum, aby měla kam ráno chodit pro čerstvě nadojené mléko, čímž zároveň významně prospěla nedaleké chudinské čtvrti jisté megapolis. Obyvatelé oné čtvrti, kteří nemohli zavadit o práci, se díky naší mladé miliardářce nemuseli už celé dny poflakovat ve špinavých ulicích, nýbrž mohli somrovat kolem nového nákupního střediska, kde se pohybovala stále řada milých lidí se štědrými almužnami pro strádající nedostatkem lihovin.

A tak se vše, navzdory nepříliš nadějným výchozím konstelacím, v dobré obrátilo a štěstí došla i bývalá krásná prostá modelka a nyní mladá vdova po miliardáři. Její laskavé srdce totiž uslyšel tlouci jeden chudý ale dobře rostlý mladík křišťálové letory, který šel za jeho hlasem, až zbloudil k samotě na azurovém pobřeží. Oba mladí lidé si rázem padli do oka, a jestli se nepředávkovali, žijí tam dodnes.

Poznámka

Inspirací pro pohádku mi byl skvělý diskusní příspěvek pod článkem Blanky Fay „Kde bydlíme raději, v Praze, ve městě nebo na vesnici?“ (zde). Autor diskusního příspěvku Antonín Kounovský napsal: 

Rodinný domek – nemusí být velký. Podstatné je jeho okolí: 
- vzadu les
- vpředu moře
- vlevo stanice metra
- vpravo nákupní centrum