Je mi líto každého zmařeného života, jakkoli vím, že jsme všichni lidé smrtelní, a velmi vnímám bolest pozůstalých, kterým odejde někdo blízký, proto se mi následující řádky psaly hodně těžko.
Zemře-li člověk, pak je to pro ty, kteří ho milovali, velmi bolestné a těžko se z odchodu blízké bytosti vzpamatovávají. Vím to, neboť jsem zažil poměrně dost takových odchodů, včetně smrti pětiměsíční dcery. Před necelými dvěma roky zemřela moje maminka, přes relativně vysoký věk nečekaně. A letos na konci ledna mě opustila moje milovaná žena, která zemřela tak náhle, že jsem z toho stále ještě v šoku a prožívám hluboký zármutek. Nechci tím nikoho dojímat, ale rád bych předešel atakům, že jsem necitelný a že nevím, co prožívají pozůstalí po smrti blízkého člověka.
Včera jsem se dočetl na Aktualně.cz, že „Česko konečně uctí oběti pandemie“ (zde). V článku se píše: „Z mapy naší země už kvůli covidu zmizelo jedno větší okresní město. Obrazně i doslova. Země dnes v poledne smekne před bezmála 25 000 lidmi, které vir předčasně zabil. Minuta ticha bude patřit těm, kdo už zde nejsou. Pomůže ale také nám všem – abychom se za sebe v budoucnu nemuseli stydět.“ V článku se také uvádí, že „akce Minuta ticha za oběti pandemie vznikla jako soukromá iniciativa“, a že to „není politická výzva ani organizovaný protest“.
Ale je to politická akce, vždyť se v článku bezprostředně po tvrzení, že nejde o politickou výzvu ani protest, uvádí, že její iniciátoři dělají to, „čeho současní politici naopak schopni nejsou – tedy tiše uctít oběti a vyjádřit soustrast pozůstalým“. Paralelní akce „Kříže za zemřelé na náměstích ČR“, kterou na 22. března 2021, tedy na den prvního výročí prvního zemřelého na covid v ČR, uspořádal Milion chvilek pro demokracii, aspoň nepředstírá, že nejde o politiku. V průvodním dopisu k akci se uvádí, že „vláda zmařených životů“, jak je v něm současná vláda nazývaná, má odpovědnost za hlubokou krizi, v níž se nacházíme.
Nemám nic proti jakémukoli uctění památky zemřelých, nicméně jsem přesvědčen, že podobné akce jen přiživují „hysterii“, jež se v souvislosti s covidovou epidemií celosvětově rozpoutala a podle mého názoru jen rozšiřuje a prohlubuje dopady „řádění“ koronaviru. Nemohu jinak než podle mediálních zpráv posoudit, jak zvládají epidemii v jiných zemích, ale prý lépe než Česko.
Jisté je, že u nás všechna omezující opatření proti epidemii, ani zdravotnictví na vysoké úrovni založené na vyspělé vědě a organizaci nezabránily, aby na covid zemřelo nyní už přes 25 tisíc lidí a aby se počty nakažených (jak se označují pozitivně testovaní) nedržely na vysoké úrovni. K čemu tedy ta opatření jsou? Mnozí tvrdí, že bez opatření by situace byla horší. To jsou ale jen představy, které nelze nijak potvrdit.
Nemocní lidé se mají léčit, ti se zdravotními problémy mají jít k lékaři a zdraví se mají před nemocemi rozumnými a osvědčenými způsoby chránit, ať je epidemie, nebo není. Tak by se dal vyjádřit můj názor, který mám dlouhodobě. Zaklekávání policií jednotlivců bez roušek na ulici ani masivní mediální covidová masáž, která líčí tuto nemoc jako novodobou morovou ránu, ničemu nepomáhají.
Uctívání památky zemřelých na covid mi pak připomíná vztyčování morových sloupů. O těch se můžeme dočíst, že „vznikaly v Evropě, kterou po staletí pustošily opakující se morové epidemie, v době baroka, od poloviny 16. století do konce 18. století. Jsou typické pro střední Evropu a severní Itálii. Stavěly se jako poděkování za odeznění epidemie a zpravidla i jako prosba o ochranu místa před další epidemií“. Jestliže morové sloupy byly poděkováním za odeznění epidemie, proč by se měl stavět v jejím průběhu?
A covid není mor, který měl v minulosti skutečně pustošivé dopady na tehdejší společnosti. Moje žena nepodlehla covidu stejně jako desetitisíce jiných lidí, kteří loni zemřeli. V roce 2020 zemřelo celkem 129 289 lidí, což je asi o 17 tisíc lidí víc než v roce 2019 a zhruba stejný nárůst proti desetiletému průměru. Je to velký skok a covid na něm má nesporně značnou vinu, přesto se jedná zhruba o 13 procent z celkového počtu zemřelých. Z toho plyne, že velká většina zemřelých lidí v roce 2020 neskonala na covid, a jejich památku nikdo veřejně obřadně neuctívá.
Aby mi bylo rozuměno, nejde mi o to, že je to vůči „necovidovým“ zemřelým nespravedlivé, ale že se akce k uctění obětí pandemie jen přidávají ke covidové masáži zkreslující perspektivu pohledu na současnou situaci, což vede jen ke zvyšování strachu, hysterie a k prohlubování pocitů beznaděje. Jinak nepochybuji ani na chvíli, že si ti, co nám vládnou, za svou neschopnost při zvládání epidemie a souvisejících problémů zaslouží obrazně „vypráskat“.
