Není dobré zlehčovat oběť kohokoli, kdo bojoval proti zlu. To se nám vždycky vymstí. Je ovšem tragicky absurdní, že nemálo z lidí, kteří proti jednomu zlu bojovali, posloužili v konečném důsledku třeba nevědomky jinému zlu.
Jiří Wolker, vynikající básník, tvůrce takzvané proletářské poezie a „duchovní otec“ (původně přerovské, pak pražské a nakonec brněnské) literární revue Host (do domu), kam přispívali snad všichni významnější prvorepublikoví umělci avantgardy, zemřel mladý a napsal si svůj vlastní epitaf. Je to tragicky smutné, úžasné čtyřverší: „Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět / a pro spravedlnost jeho šel se bít. / Dřív než moh´ srdce k boji vytasit, / zemřel – mlád dvacet čtyři let.“
V podstatě totéž se dá říct o Marii Kudeříkové, studentce za druhé světové války působící v domácím odboji, která skonala dokonce ve věku 22 let. Narodila se 24. března 1921 ve Vnorovech v hodonínském okrese, takže nedávno uplynulo 102 let od jejího narození. Zatímco však Jiří Wolker zemřel na tuberkulózu plic, tedy jeho boj a tvorbu ukončil osud, Marii Kudeříkovou popravili v Breslau (dnešní Vratislav v Polsku) němečtí nacisti po dlouhých a těžkých výsleších na vyšetřovnách gestapa v Brně i v Praze, při kterých Kudeříková téměř nepromluvila a nikoho neprozradila.
Ve vyšetřovacích protokolech gestapa měla napsáno osvědčení největšího hrdinství „hartnäckiges schweigen“ – tvrdošíjné mlčení. Až 16. listopadu 1942 proběhl „soud“ ve věznici města Breslau, tehdejší původní součást „Třetí říše“. Soudu se tenkrát zúčastnili oba její rodiče. Marie Kudeříková byla odsouzena k trestu smrti stětím sekyrou. Po rozsudku byla čtyři měsíce v cele smrti. Poprava se konala v pátek 26. března v roce 1943 v 18.42 hodin, dva dny po jejích 22. narozeninách. Dnes si tedy připomínáme 80. výročí její hrdinské smrti. Není pochyb o tom, že Marie Kudeříková byla velmi statečná dívka a že zemřela skutečně hrdinskou smrtí.
Marie Kudeříková se dostala k odboji proti nacistům tak, že se ve Strážnici sblížila se svým spolužákem na gymnáziu Juliem Kramaričem. Ten se hlásil ke komunistickým a socialistickým ideálům a získal pro ně i Marii. Po maturitě v roce 1940 začala dojíždět na jazykovou školu do Veverské Bítyšky, kde se zapojila do odboje ve Svazu mladých, jenž byl napojen na podzemní I. ilegální Ústřední výbor KSČ. V Brně, kam se později přestěhovala, začala pro své schopnosti působit ve vedení Svazu. Tam se podílela na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodu členů odboje a organizovala sabotážní akce, než ji 5. prosince 1941 ji zatklo gestapo.
V cele smrti napsala Marie Kudeříková 32 dopisů, v nichž rekapituluje svůj krátký život, který už mohla zachránit pouze milost. Dopisy pomohla vynést její kamarádka a jedna dozorkyně. Její dopisy z vězení vyšly roku 1961 knižně pod názvem „Zlomky života“. Hned po jejich zveřejnění začal pomýšlet režisér Jaromil Jireš na film o Marii Kudeříkové, který se roku 1972 dostal do kin pod názvem „…a pozdravuji vlaštovky“.
V dopisech i ve filmu se odráží Mariina „zatvrzelost“. Kvůli ní odmítla náboženskou víru svých rodičů, aby ji následně proměnila v pozoruhodnou statečnost, přičemž Marie ani při čekání na smrt neztratila svou dívčí naivitu a hravost. Díky tomu všemu učinili komunisté z Marie Kudeříkové ikonu svého odboje, ač Kudeříková jako členka mládežnické organizace vstoupila do komunistické strany teprve dva měsíce před svým zatčením.
Šance k realizaci filmu se však objevila až po srpnu 1968, kdy i v barrandovském studiu nastoupilo normalizační vedení. Tenkrát Jirešovi hrozil vyhazov a zdánlivě konformní látkou o ikoně komunistického odboje se mohl zachránit. V samotném snímku však není odboj nijak ideově identifikován. Paradoxem je, že se dramaturgie snažila z filmu vytěsnit některé autentické citace z Mariiných dopisů. Na přání z ÚV KSČ se údajně zase měla vystřihnout slova „Neklesejte na mysli!“, protože prý mohla být vnímána jako poselství pro lidi v souvislosti s okupací ze srpna 1968.
Ve filmové dabázi FDB.cz se můžeme o filmu dočíst: „V dobovém kontextu začínající normalizace měl snímek parametry umělecké úlitby moci, dnes jej můžeme vnímat jako pokus o průnik do zjitřené mysli člověka na hraně bytí a nebytí. Na naléhavosti mozaiky emocionálních obrazů a situací, jak ji vystavěl režisér už ve scénáři, má zásluhu zejména lyrická i naturalisticky zkreslující kamera Jana Čuříka, asociativní střih Josefa Valušiaka a také hudba – nejen ta vznícená Fišerova, ale i folklorní a dobová. Magda Vášáryová ztvárnila titulní roli s věrohodnou oduševnělostí, zaskočenou odhodlaností i hrdou odevzdaností.“
Jedním z důvodů, proč jsem napsal text o statečné mladé ženě Marii Kudeříkové, je, že jsem na sociálních sítích dnes zaznamenal při příležitosti 80. výročí její smrti pokusy adorovat zločinný komunistický režim, s nímž ale Marie Kudeříková neměla fakticky nic společného, i když se hlásila ke komunistickým a socialistickým ideálům.
Rovněž z Vnorov jako Marie Kudeříková pochází její spolužák ve strážnickém gymnáziu, o rok mladší Pavel Zíbal, který se později stal římskokatolickým knězem. Od počátku své duchovní dráhy byl však pronásledovaný komunisty, následně uvězněný v lágru pro duchovní, který komunistický režim zřídil v klášteru Želiv u Jihlavy, a pak ještě v Hájku u Kladna. Po propuštění pracoval dvacet let jako traťový dělník, napsal knihu „Šéfe, znáte Želiv...?“, vytvořil absurdně obdivuhodný kříž z krumpáče podbijáku, bronzové sošky Ježíše Krista, polodrahokamu záhnědy, jejž našel ve štěrku, kterým se zasypává prostor kolem kolejí, a kovového německo-latinského nápisu „Arbeit macht frei per Jesum Christum.
Až do své smrti se P. Pavel Zíbal věnoval duchovní službě v Domově důchodců (domě pro seniory) v Radkově Lhotě na Přerovsku. Muž, který zdědil jeho kříž, jej propůjčil jezuitům na expozici Martyrion – svědkové víry 20. století v podzemí baziliky slavného Velehradu. O tom všem ale napíšu až v příštím textu.
