Když zadáte do vyhledávače „kořeny Evropy“, nabídne záplavu převážně filozofujících a historizujících textů, co se snaží toto nyní často užívané slovní spojení popsat. Další úvahu přidávat nechci, ale pokusím se o něco jiného.
Jakým směrem se ubírají ti, co píší o kořenech Evropy? Samozřejmě hovoří o kulturních a duchovních kořenech a záhy dojdou k židovsko-křesťanským kořenům evropské civilizace, případně k jejich popření. Ptejte se ale lidí kolem sebe, co si představují pod „kulturními a duchovními kořeny Evropy“ a buď vás pošlou rovnou do háje, že nemají čas na pitomosti, nebo vám odpapouškují, či vlastními slovy převyprávějí, co si o tom někde přečetli. Chci tím říct, že se vymezením kulturních a duchovních kořenů Evropy zabývají buď ve všeobecné rovině filozofové, neboť jim to kdosi zadal, či nemají nic jiného na práci, to na jedné straně, nebo na straně druhé účelově všichni, co jejich prostřednictvím poukazují na hodnoty, jež bychom měli vyznávat, tedy ponejvíce ideologové různých politických stran, hnutí a směrů.
Když se pak v souvislosti s evropskými kořeny mluví o tradičních hodnotách vycházejících z křesťanské a hebrejské kultury, leckdo cítí, že jedna kultura jaksi chybí, a sice ta antická. No dobře, tak už tu máme tři kořenové systémy Evropy, z nichž vyplývají hodnoty, na nichž údajně stojí naše současnost, ale obyčejní lidé v běžném životě na všechny tři kašlou. A tu kdekdo volá, že Evropa své kořeny ztrácí, že na ně rezignovala, že relativizovala hodnoty, na kterých po staletí stála. Opravdu? Vezměme dvě úplně ty nejvyšší hodnoty – svobodu člověka a nedotknutelnost lidského života a z toho plynoucí nutnost lidský život chránit.
A teď ať mi někdo zodpoví otázku: Kdy v minulosti tyto dvě hodnoty lidé v Evropě fakticky vyznávali a uplatňovali je v praxi? (Myslím plošně nebo aspoň na významnějším území.) Podle mě nikdy. Z antické, křesťanské či židovské kultury tyto hodnoty odvodit nelze, tedy ne v tom pojetí, jak je vnímáme dnes my, nebo jak si myslíme, že je chápeme. Ostatně ta pohádka o evropských kořenech v hebrejské kultuře je dost přitažená za vlasy, uvážíme-li, že židé byli v posledních dvou tisíciletích v Evropě většinou pronásledováni. To jediné, co nás váže s židovskými kulturními kořeny, je Starý zákon v Bibli. Postulát, že člověk má být osobně svobodný a že nikdo nemá právo brát druhému jen tak život, a to že jsou základní a nezadatelná lidská práva, je poměrné mladý a ve větší míře přišel na přetřes až teprve s nástupem kapitalismu. Ideově se pak opírá především o díla francouzských filozofů Jean-Jacquesa Rousseaua a Françoise Marii Aroueta, čili Voltaira.
Mám ale pocit, že o vymezení zdrojů, z nichž rostou tradiční evropské hodnoty, hlasatelům návratu ke kořenům naší civilizace ani neběží. V souvislosti s masivním přílivem imigrantů do Evropy hlavně z islámského světa usilují spíš o obranu současných základních euro-amerických lidských hodnot a jejich nezpochybnitelnosti proti multikulturalismu. Ten totiž staví všechny v Evropě existující kultury a jejich hodnoty na stejnou úroveň. To ale zkrátka nejde. Nikdy nikde to tak nefungovalo a ani nemůže. Jedna kultura se svým systémem hodnot musí být dominantní a ostatní se jí musí podřídit. Dnes tohle ale málokdo chce říct nahlas, tedy málokdo z oficiálních představitelů. Kdo totiž charakterizuje multikulturalismus tak či onak jako hlavní příčinu současné krize Evropské unie, potažmo Evropy, je označen za nacionalistu, populistu...
Nemůže ale přece platit manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy (registrované partnerství) a zároveň mnohoženství. Ženy nemohou být rovnoprávné a nerovnoprávné současně. Stát nemůže být sekulární i teokratický. Nemůže platit zákaz fyzických trestů a trestu smrti a přitom existovat tresty bičováním a popravy třeba stětím či ukamenováním... Těch zásadních rozporů je spousta. Jenže právě toto multikulturalisté prosazují, jestliže staví v Evropě naše současné základní hodnoty naroveň hodnotám islámské kultury, které s sebou muslimové přinesli a nadále přinášejí. Avšak dnešní muslim bez hodnot, způsobů a tradic, co jsem postavil do kontrastu s našimi hodnotami, není už skutečným muslimem, proto je pro něj nepředstavitelné, že by se jich vzal. Když současný křesťan nebo žid hřeší a zpronevěřuje se svému náboženství, je to v podstatě každému jedno, až jedině snad na církev, ale ani ta ho nemůže nijak zvlášť potrestat. Kdyby ale někdo třeba v 15. století řekl, že žádný bůh není, že má každý právo vyznávat, co chce, že poddaný nemusí poslouchat svou vrchnost a žena nemusí poslouchat svého muže, se zlou by se potázal.
Chceme-li se tedy vybabrat z krize, musíme začít tím, že prohlásíme multikulturalismus za scestný a budeme bránit základní hodnoty, jež si v průběhu staletí naši předci vybojovali, které dnes uznáváme a jsou zakotveny v evropských ústavách, bez ohledu na to, kde mají původ. Hrabání se v nepřehledných kulturních a duchovních kořenech Evropy poskytuje totiž příležitost nanejvýš pámbíčkářům, aby se pokoušeli restaurovat vliv hlavně katolické církve. A nemusíme se také zabývat tím, jestli je islám z podstaty zvrácené náboženství. Stačí, když víme, že to, co dnes muslimové uznávají a vyznávají, je pro nás nepřijatelné a že to v Evropě nebudeme tolerovat. A muslimové ať si to přeberou, jak chtějí.
