Prezident Miloš Zeman se nechal slyšet, že vyšachování vítězného hnutí ANO do opozice po krajských volbách je vytvářením koalic poražených. Toto mínění však jen dokládá jeho absurdní pojetí správy veřejných záležitostí v zemi.
Pokud by se jednalo třeba o běžecký závod, tak je na cílové pásce až na naprosté výjimky pouze jediný vítěz, který může oslavovat, ale ani ten tak nemůže činit příliš dlouho, neboť přijdou další závody a jestli náš vítěz usne na vavřínech, jak se říká, ocitne se pak v poli poražených. Jenomže volby nejsou závody. Ve volbách se rozhoduje o tom, komu a v jaké míře veřejnost svěří správu daného území.
Za absolutního vítěze voleb lze považovat toho, kdo získá 50,01 % a více hlasů, protože pak takový subjekt může vládnout sám. Avšak ani takový vítěz by si neměl dělat, co chce a na nikoho se neohlížet, jelikož v některých z dalších voleb může dopadnout hůře a zbude mu jen fňukat o spiknutí nenávisti vůči němu. V případě nižší voličské podpory než zmíněných 50,01 % jde vždy o dílčí vítězství a nastupuje vyjednávání, vytváření koalic, a potom záleží na tom, jak silnou mají jednotlivé subjekty vyjednávací pozici. Získá-li subjekt třeba 20 % hlasů a nikdo s ním nechce jít do holportu, má zkrátka smůlu a je mu jeho dílčí vítězství k ničemu.
Prezident tohle samozřejmě ví. Konečně ve své politické kariéře takové vyjednávání musel vícekrát podstoupit. Miloš Zeman, jak o tom svědčí jeho počínání v různých politických funkcích až po tu prezidentskou, rád rozhoduje a vládne a rád tak činí absolutisticky, proto mu je nejspíš blízké pojetí – vítěz bere vše. Jistě není sám, kdo měl na postu prezidenta u nás monarchistické tendence.
Vyloučíme-li komunistické prezidenty, jejichž moc limitovala pozice, jakou měli v KSČ, kde probíhaly ustavičné boje jednotlivých klik, dále také Edvarda Beneše a Emila Háchu, kteří nemohli z různých důvodů panovnické sklony uplatňovat, pak TGM, Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman v sobě náchylnost k mocnářskému vládnutí měli a mají. Časové pořadí, v jakém tito muži prezidentovali, shodou okolností odpovídá moudrosti, s jakou své panovnické sklony zvládali, a to jednoznačně sestupně.
Miloš Zeman ve druhém prezidentském období zjevně povolil uzdu tomu nejhoršímu, co v sobě má, asi pod heslem „po mně potopa“. Navíc si všimněme, s jakou lítostí konstatoval, že strany "jeho srdce" socani a komouši u krajských voleb propadli. A když se nedostane ANO, jehož předseda Andrej Babiš se stal prezidentovým velkým kámošem, do krajských koalic, přestože v daném kraji získalo nejvíc hlasů, to bude pro momentální hlavu našeho státu moc.
Nevím, jestli je obecně dobré vyšoupnout výhybkovou tyčí vítěznou stranu na vedlejší kolej. Záleží asi na tom, jak si v daném kraji noví zastupitelé z různých stran vzájemně rozumí. Myslím, že je zbytečné, aby jim do toho mluvil prezident. Miloš Zeman a Andrej Babiš mohou být z vývoje situace rozladění, může je to štvát, ale to je tak všechno, co s tím mohou dělat.
