- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Dlouho jsem nebyl na Kroměřížsku. Dostal jsem se tam zase v zimě 1994 a vyslechl z rádia zprávu o smrti legendárního písničkáře, básníka s kytarou, odpůrce komunistického režimu, kroměřížského rodáka Karla Kryla. Zastihla mě v autobusu, když jsem se vracel z Ústavu sociálních služeb pro mentálně postižené na Hostýně. Přemýšlel jsem právě, než napíšu reportáž, o smyslu života, bezprostředně konfrontován s realitou existence lidských bytostí, co nikdy nepoznají radosti a strasti života tak řečených normálních lidí.
Zpráva o Krylově skonu trhla všemi cestujícími a hned se nabízely úvahy o životě, smrti a naplnění života. Necítím se ale povolán hodnotit životy jiných, tím méně význam a místo Karla Kryla v naší nejnovější historii. Jen jsem si vzpomněl na svůj loňský rozhovor s ním. Tehdy jsem s tím legendárním mužem setkal, ač by mě před pár lety nenapadlo, že se mi to kdy poštěstí. Pořídil jsem interview a řekl, že už ho nechci dál zdržovat. Řekl, abych se ptal, nebo šel a já se ptal a on mi namluvil z voleje přímo do diktafonu několik fejetonů. Pár jsem jich pak uveřejnil.
Nejdřív se mi zdálo neskutečné, že se mé setkání s Karlem Krylem stalo faktem, jaksi automaticky jsem ale předpokládal, že není posledním. Bylo! Enfant terrible Karel Kryl k nám už nepromluví – písní ani slovem vázaným či volným. Jsem přesvědčen, že s jeho odchodem navíc skončila disidentská doba a začala éra normálního života, víme-li, co to obnáší. Ale on už navždy zůstane legendou.
V jednom ale Karel Kryl vývoj neodhadl. Dávno už se všude nedoslechnu a nedočtu jen to, co je dobré, jak tvrdil. Spíš se dovídáme, co se stalo špatného a zlého. On to ale myslel jinak – že se žádná oficiální média a vlastně ani občané neodváží zpochybňovat legitimitu veřejného, hlavně politického života a jeho protagonistů. Vždyť vzešli ze svobodných voleb a všechno konání rámují zákony. Kryl byl však zvyklý hledět za to, co se děje v kuloárech, když se média nedívají, co se peče tam, kam se těžko dostanou slídivé pohledy veřejnosti. Dnes už není tak neobvyklé hledět za ohyb zjevené strany věcí a procesů, jako roku 1993. Naopak kdekdo mluví o mafiánech a kmotrech, co tahají za provázky a ovládají veřejný život. Žvaní o nich, ale rezignovaně, naštvaně, ale odevzdaně, že se jako nedá nic dělat. A zase jsou obyčejní lidé bezmocnými obětmi a proti nim mocní nahoře a ještě mocnější »šedé eminence«. Karel Kryl byl pravým opakem rezignace, bojoval, jako všichni slavní písničkáři. Kryl byl poslední z nich, s kterým jsem se osobně setkal. Pepa Nos, Petr Lutka, Vlasta Třešňák, Bohdan Mikolášek, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, s těmi všemi jsem se viděl dřív. Lze nazvat Karla Kryla králem písničkářů? On se vymykal jak svým osudem, tak tvorbou. Snad proto nejdřív odešel.
Ale k tomu, co jsem dal tenkrát 7. července 1993 s Karlem Krylem po jeho vystoupení v přerovském Městském domě dohromady.
Byl jste pro mnohé z nás dlouhá léta legendou. Cítíte se jako legenda?
KK: Já jsem ji poboural velice silně, takže už mám zase dva roky utrum v rozhlase i v televizi. Rozboural jsem pomník.
Jako kdo se tedy cítíte?
KK: Já se cítím jako já. Je to divné?
Ne, to je dobře. Jak se vám tady dnes v tom vedru zpívalo?
KK: Dobře. Moc krásně. Vedro nevadí. Vadí mi lidé, kteří přicházejí, aby si buď poslechli to, jak budu zase někoho provokovat, nebo jenom to, co jsem zpíval v 60. letech, nebo provokativně tleskat některým písničkám, případně ti, kteří přicházejí, aby odešli provokativně ze sálu, když něco zpívám.
Takových tu ale dnes moc nebylo.
KK: Právě proto se mi zpívalo výborně. Lidé byli pozorní a já se jim chci omluvit. Možná, že čekali zábavu. Tu ale dostanou od kohokoliv jiného, včetně písničkářů. Ode mě ne. Já hodlám být nadále težší. Umím dělat srandu, ale proč bych ji dělal, když už je tolik takových, kteří se na srandu jenom vymlouvají. Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne. Přerovské publikum bylo přesně takové, jaké jsem chtěl. Když se smálo, slyšel jsem to a když chápalo - to člověk slyšet nemusí, to cítí. Děkuji přerovskému publiku, bylo milé.
Ve svých písničkách si všímáte většinou horších stránek života...
KK: O těch druhých stránkách vám zazpívají všichni ostatní. O tom, jak je to krásné...
Přesto je ve vašich písních spousta poezie. Jste spíš optimista nebo pesimista?
KK: Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i na černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.
Při koncertě jste řekl, že nyní málo píšete. Je to pravda?
KK: Píšu málo písniček, protože se mi forma písničky, řekněme, vypařila. Písnička potřebuje černobílé téma. Čím je však člověk starší, tím je ukecanější. Vlastně není ani tak ukecaný, jako že vidí věci ve strašné spoustě velice jemně roztříděných šedí a potřebuje proto daleko větší prostor na to, aby o něčem vypověděl. Jelikož ví o věcech čím dál víc, chce-li se dovědět, zabíhá téma do širokých rozměrů. Písnička je jednoduchá záležitost.
Možná už ani doba není tak černobílá...
KK: Doba je černobílá zcela. Když poslouchám pana Klause, jak říká, „...každý rozumný člověk přece ví, že...", znamená to, že když neví, tak je nerozumný. To je prostě jasné. Mluvil jsem teď s jedním pánem, jmenuje se Josef a hraje v Národním divadle. Říkal, jak je to v Bratislavě hrozné a jedním dechem dodával, že co si tam dovolí Lasica a Satínský a Markovič, tak to si u nás nikdo nedovolí. Tak nevím, jestli tam mají více nebo méně svobody. Přemýšlím o tom - mám na to ještě celou noc a celý zítřek, než se dopravím do Prahy. Nebo o tom začnu přemýšlet příští týden, protože budu mít možnost ověřit si to, neboť jedu na Slovensko.
A teď jste tam byl nedávno také, ne?
KK: Jo, jo. Já tam jezdím pravidelně. Jsem z Československa, jestli jste si nevšiml.
Jste však také z Mnichova...
KK: Narodil jsem se ve Velkoněmecké říši, v Protektorátu Böhmen und Mähren. Mám na to papíry.
Mluvil jste také o domovech. Kde jste víc doma?
KK: Já jsem doma na světě. Zatím ještě. Třeba ale Šéf nahoře řekne - „Půjdeš domů!" - tak se přestěhuju nahoru. Zatím jsem doma na světě a nehodlám brát tuto zem jako třináctou komnatu, po které jsem toužil - to by byla naivita, ale jako jednu z těch 160 zemí, které znám.
Navštívil jste 160 zemí?
KK: Jo.
A kde jste tedy nebyl?
KK: Všude jsem nebyl. Ne, takhle, když vezmu americké země, jak se všechny jmenují - Alabama, Nebraska..., země australské, kanadské, německé, tak se najde více zemí, kde jsem nebyl. Nebyl jsem tam, kde nejsou emigrovaní Češi. Ale když tam nejsou Češi, jsou tam Slováci nebo Poláci nebo Němci, tyhle jazyky umím a jinde, když jsou tam lidi, se domluvím španělsky, italsky, anglicky, a když ne, tak rukama. Takhle - udělám mrtvého broučka, jako v čínské čtvrti v San Franciscu a oni mi dali najíst - to stačí. Musíte udělat mrtvého brouka a ne frajera.
Vím, že jste toho prožil hodně. Co byste ještě prožít chtěl?
KK: Všechno, co se dá.
Konkrétně?
KK: Ne, ne... Jo? Tak jo. Rád bych prožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 a 50 let a neříkají – No jo, my už to nezvládnem, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe. Naše děti totiž ještě nemůžou. My jsme za to zodpovědní, pane, my! Každý za ten malý kousíček, který může vykonat k lepšímu. Vymlouvat se na děti, je zbabělost. Je to podlost a navíc dáváme těm dětem na hrb víc, než mohou unést. To nejde jim říkat, co mají dělat. To se jim musí ukázat. Já neznám žádné ztracené generace. To je idiocie. Generace se ztratí, protože se ztratit chce.
Říkal jste, že vaše nejoblíbenější písnička je Morituri te salutant. Proč?
KK: Je mi nejmilejší, protože to není text proklamatický, je od základu víc poetický. A já mám tento způsob rád, protože člověk nemusí dělat žurnalistiku a píše si spíš filozofii a krásná slova – „...písek víří křídlo holubí...". Je fajn, když má člověk trošičku času a může si dovolit psát poezii. Někdy ale doba prostě vyžaduje proklamatickou píseň. Tomu se nedá zabránit, protože krev není voda.
Jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta?
KK: Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory, mluví německy a několika dalšími jazyky, aby se domluvil s lidmi, má své přátelé a kamarády a několik svých lásek a má svou ženu a svůj německý, kanadský, australský, švédský, norský, finský a dánský okruh, kam si zajíždí za svými poustevníky, co ještě zůstali slušnými lidmi, stejně jako zajíždí na Moravu, Slovensko, do Čech a do Slezska, abych nikoho neurazil, a ke svým skvělým olašským cikánům, s nimiž slavil své 47. narozeniny. Teď s nimi dodatečně oslavím ty čtyřicáté deváté. Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.
To by se vám stát mohlo.
KK: Doufám, že ne. Do té doby si to už tak poseru, že mi nikdo žádný nedá. A když, tak post hume.
Takže metály neberete?
KK: Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl – Je to dobrý, pane Kryle!"
A od koho z živých byste bral metál?
KK: Metál ne, ale uznání. Dneska jich byl plný sál. To jsou mé metály, pane. Že za mnou přišla do sálu paní učitelka Šamánková, která mě v první třídě učila češtině a dala mi kytku, ač bych jí kytku měl dát spíš já. Takových lidí je moc. Jsou schovaní. Nikdo o nich neví, o těch slušných lidech. Když vidím, že mě zase nevysílají v rádiu, tak se opět pomaličku vracím k slušným lidem...
Takže vám moc děkuji.
KK: Za co?
Děkuji, neboť jsem rád, že jsem se s vámi setkal. Nemyslel jsem si totiž, že se mi to někdy poštěstí.
KK: Proč? Chtěl jste umřít?
To ne, ale zdálo se mi to nepravděpodobné, že vás někdy potkám.
Po tomto rozhovoru řekl, abych se ptal, nebo šel. Radši jsem se ptal (třeba už nebude jindy příležitost a nebyla) a on mi na moje otázky namluvil s patra do diktafonu fejetony. Tři z nich následují.
Další fejeton jsem musel poněkud uvést, neboť vycházel z jeho postřehu z návštěvy koncentračního tábora v Osvětimi. Blok číslo 16 Aussicht s nápisem »Československo« byl tehdy zavřený a vypadalo to, jakoby se i toto memento nacistických krutostí chystalo na dělení mezi nástupnické státy bývalého Československa, což působilo až přízračně.
Pro naše další setkání už ale žádné příště nebylo. A pro Karla Kryla zbývalo už jen tak málo života, přesně 240 dní. Když jsem oprášil ten rozhovor s ním a jeho fejetony přes propast dvaadvaceti let, chtělo se mi s něčím polemizovat, argumentovat, jak si přál, když je ale už u Šéfa, tak to nejde. Dovolím si luxus neglosovat to a říct jen, že Kryl bojoval, stále bojoval, vedle všeho, co dělal jiného, bojoval se zlem a se vším, co jako zlo viděl a bojoval, mám pocit, i sám se sebou. Ale bojoval, na rozdíl od..., radši toho nechám.
Další články autora |