Jó, za Rakouska deset deka salámu… aneb To jsou paradoxy

Václav Havel kdysi řekl: „Zhoubou naší společnosti jsou sebevědomí a arogantní všeználkové a jejich permanentní nekvalifikované vstupy do běhu nejrůznějších věcí.“ Tato myšlenka stojí zejména zde na blogu za úvahu, nebo za dvě.  

Myslím si, že nejen nekompetentní žvásty všeználků jsou zhoubou naší společnosti. Je toho totiž mnohem víc, co může zahubit systém vztahů mezi lidmi, který považujeme za naši společnost, a jestli něco přivodí její zánik, pak společné působení všech takových faktorů. Přesto se domnívám, že chápu, jak to Václav Havel myslel.

Před listopadem 1989, kdy komunistická totalitní moc různými způsoby sankcionovala veřejné projevy, které měla za škodlivé, nepřátelské a bránila i svobodnému poznávání a získávání informací, mnozí toužili po svobodě projevu, tedy možnosti vyjadřovat se bez cenzury a také svobodně informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat, zkrátka toužili myslet, a tedy i žít svobodně.

Nové demokratické poměry nám tyto svobody poskytly ve velké míře a internet a sociální sítě následně pak nabídly nástroj i platformy, kde a jak získané svobody realizovat. Přesto se však zdá, že svoboda vyjadřování a myšlení nám obecně nepřináší takovou slast, jak mnozí doufali. Například řada lidí poukazuje na opětovné snahy cenzurovat i původně svobodný internet a protestuje proti nim. Proč se to děje?

Odpověď můžeme najít v minulosti celé naší planety. Třeba pevnina také kdysi byla svobodná a lidé se po ní mohli pohybovat volně. Pak si opět lidé vymysleli státy, jejich hranice, soukromé pozemky, ploty a bylo po volnosti. S parcelováním moře a vzduchu to bylo těžší, ale i to lidé vyřešili, takže existují výsostné vody a vzdušné prostory. No a něco podobného se nyní děje ve světě virtuálním. To ale nechám stranou a vrátím se k Havlově myšlence. 

Po svobodě projevu a vyjadřování jsme totiž toužili v rámci tehdy existujícího mediálního světa, jež byl z podstaty omezený a regulovaný, aniž si to lidé plně uvědomovali. Když to zjednoduším, publicity dosahovaly jen takové projevy, které uznaly za vhodné redakce médií, případně jejich vydavatelé a majitelé. Většina lidí se jejich autoritě podvolila. A když někdo ne, mohl si založit vlastní médium, aby mu nikdo necenzuroval jeho vyjadřování. Jenže tato možnost je drahá, a navíc se dotyčný stal zároveň cenzorem pro jiná vyjádření, která se u něj začala scházet.

V dobách popsaných omezení se však paradoxně bralo jaksi za samozřejmé, že se na veřejnost dostanou víceméně jen pravdivé zprávy a kompetentní čili „rozumné“ názory. Troufnu si tvrdit, že tenkrát nevolal nikdo po svobodě pro kecy, které je zvykem nazývat hospodskými, a už vůbec ne pro řeči a představy jedinců různě mentálně a emociálně determinovaných, abych byl korektní. Jenže internet vše změnil a svobody se dostalo každému vyjádření, ať chytrému či hloupému, načež se všichni začali cítit jako kvalifikovaní a kompetentní dělat si názory na cokoli a zveřejňovat je.

Konečně i Havel mohl vyslovit citovaný výrok proto, že sám sebe měl za schopného posoudit, kdo je arogantní, nekvalifikovaný všeználek, a kdo naopak věcem rozumí a je tudíž kompetentní. Nehodnotím, jak to bylo v případě Havla ve skutečnosti, už proto ne, že dnes se cítí povolaní posuzovat veřejně cokoli a vyjadřovat se k čemukoli naprosto všichni, kteří tak činí. Režisér Jan Hřebejk řekl expresivně, že se blbci přestali stydět za svou blbost. Dodávám, že ji nezřídka dávají i na odiv. Navíc často není poznat, kdo je blb a kdo mudrc.

Snad už končící koronavirová pandemie tento jev předvedla názorně a obludně. Každý šašek se stal epidemiologem a imunologem, a naopak odborníci působili jako šašci. Podobné je to nyní v případě hrozícího napadení Ukrajiny Ruskem. Kdekdo je expertem na zahraniční politiku, kdekdo je v otázkách vojenství chytřejší než všichni generálové a stratégové. 

Zvláštní je, že všeználkové kritizují především české oficiální postoje v rámci Evropské unie a NATO v těchto otázkách. Dokonce i ti, kteří netuší, co například zkratka NATO znamená. V tomto místě bych mohl svou úvahu ukončit, ale neudělám to, protože jsem si vytvořil můstek, abych mohl navázat druhou úvahou, jelikož se zdá, že navzdory tomu, jak multimédia a internet změnily svět i českou společnost, přežívá jedna „česká“ vlastnost.

Projevuje se velmi zřetelně tím, že její nositelé vidí domácí situaci jako nejhorší možnou, nadávají na současné poměry, neváží si toho, čeho jsme dosáhli a velebí doby minulé. Už za první republiky mnozí nostalgicky vzpomínali na Rakousko-Uhersko a císaře pána, až se dokonce vžila průpovídka – jó, za Rakouska deset deka salámu, to bylo nějakého salámu. Dnes zase slýcháme i čteme „o zlatých komunistech“, o dobách, kdy jsme sice byli v područí Sovětského svazu, ale nebyli jsme utlačováni z Bruselu, nelezli jsme do zadku zlým USA a neškodilo nám členství v NATO… 

Šiřitelé těchto názorů sice většinou uznávají, že komunistická totalita byla špatná, ale jedním dechem dodávají, že nám v ní tak špatně nebylo. Připomíná to stesky některých Židů při biblickém exodu z Egypta na strádání, které vedly k názoru, že to v egyptském otroctví nebylo tak zlé. Jenže bibličtí Židé mohli cítit útrapy putování do země zaslíbené. Kritici nynějších poměrů, kteří trpí nostalgií, se však mají většinou jako prasata v žitě, jako samozřejmost berou výhody plynoucí z členství v EU a NATO, ale přesto si myslí, že by bylo nejlepší z těchto struktur vystoupit a v „bezpečí“ si hrabat na vlastním písečku v naivním domnění, že nás okolí nechá na pokoji.

Je tu však ještě další podivnost. A sice inklinace k Rusku mnohých z těch, co kritizují naše současné poměry a mezinárodně politické směřování. Připomíná to stockholmský syndrom čili „specifickou závislost oběti na pachateli“. Ruská, respektive sovětská imperiální politika nám nikdy nic dobrého nepřinesla, ale řada kritiků našeho nynějšího směřování je schopna právě tuto politiku velebit a stejnou měrou, jako se bojí, že nás ruský medvěd roztrhá, obdivují putinovské Rusko, které proti svým bývalým vazalům vede hybridní válku a nás má za svého nepřítele. Jako esenci zla pak vnímají USA, které nám naopak nic špatného neudělaly.

Teď mě napadá, že to všechno nějak souvisí s tím, že volnost znamená sice svobodu, ale zároveň nebezpečí a nutnost starat se sám o sebe. Naopak klec sice představuje omezení a nesvobodu, ale jakési bezpečí, i když třeba bídné, a žrádlo v korytě, ač třeba nestojí za nic. Každopádně mohu zakončit svůj text stylově hláškou ze hry Audience Václava Havla: To jsou paradoxy.