Slovo názor je mnohoznačné, a hlavně mimořádně kluzké. Názor je vyjádřením jakkoli vytvořených pocitů ohledně čehokoli. Avšak za formulku „je to můj názor“ se může skrýt i kdejaká záměrně šířená lež a odporné stanovisko.
V krajním případě může někdo třeba prohlásit, že si Židé sami mohli za svůj osud ve vyhlazovacích koncentračních táborech a následně říct – je to můj názor, jako by ho tato obezlička zbavovala osobní odpovědnosti za šíření nenávisti a obhajování jednoho z nejohavnějších zločinů v dějinách lidstva, jakým byl holocaust spáchaný nacistickým Německem.
Kdysi se v dryáčnickém pořadu Michaely Jílkové „Máte slovo“ ptali jakéhosi komouše (už nevím kterého), co říká na obhajování a adoraci zločince a vraha Klementa Gottwalda od Marty Semelové, a on odpověděl – je to její názor. V tomto případě jde o typický příklad použití slova názor k tomu, aby se dotyčný vyhnul jasné odpovědi. Dnes se snaží skrývat za sousloví „je to můj názor“ svá nechutná stanoviska zejména lidé, kteří podporují Putinovu agresi vůči Ukrajině, ale nechtějí je vyjadřovat tak otevřeně.
V současnosti velice rozmohlo ohánění se „svými názory“ při šíření lží, dezinformací, demagogie a propagandy zločinných ideologií. Například můžeme slyšet a číst, že je dnes v řadách antikomunistů módní odsuzovat všechno, co se dělo a bylo u nás vytvořené před listopadem 1989. Jenže to je „hrubozrnná“ demagogie. Samozřejmě, že i v dobách „reálného socialismu“, jak komunistická věrchuška svůj vlastní režim nazývala, vznikalo občas něco dobrého a hodnotného, ale to nikterak neospravedlňuje hrůznost totalitního režimu a zločinnost jeho vůdců. Ostatně mnohé z toho dobrého vzniklo režimu navzdory.
Zastánci šíření jakýchkoli nesmyslů, lží, dezinformací i zrůdností pod obezličkou „je to můj (jeho) názor“ se často ohánějí údajným výrokem filozofa Françoise Marie Aroueta známého pod jménem Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“ Problém je, že tento citát nepochází od Voltaira, nýbrž od Evelyn Beatrice Hall, která tak v biografii „Přátelé Voltaira“ charakterizuje jeho obecný přístup ke svobodě názorů. Voltaire sám však zmíněná slova nikdy neřekl ani nenapsal.
A právě v tom tkví podstata problému práva na svobodu slova, respektive sdělování jakýchkoli názorů, který v časech internetu nabývá obludných rozměrů. V obecnosti s takovým právem musí každý demokraticky smýšlející a svobodomyslný člověk bez výhrad souhlasit. V reálu však někteří lidé hlásají takové zhovadilosti, že má člověk cukání dotyčného za ně něčím přetáhnout. To však není v praxi uskutečnitelné. Je tudíž nutné za některé extrémně nehorázné výroky skrývané za obezličku „je to můj názor“ jejich autory postihovat. Ostatně na to máme zákony, jen je rozumně uplatňovat.
