Jaromír Nohavica jako nástroj

Mediální mela, která se strhla kolem Puškinovy medaile udělené ruským vůdcem Vladimirem Putinem písničkáři Jaromíru Nohavicovi, budí otázku – proč to všechno? Snad proto, že by si to ocenění nezasloužil? To ne. Zaslouží si ho!

Jaromír Nohavica je bezesporu skvělý muzikant a básník, výjimečný umělec, navíc natolik populární, že obecenstvo na jeho koncertech často skandovalo – Jarek je bůh! Kdo jiný než on by měl tedy po právu sklízet ocenění? Nohavica je však hlavně písničkář, a ti jsou celosvětově považováni za bojovníky proti despotismu, a když ne přímo proti útlaku, tak proti establishmentu určitě. Devizou písničkářů vždy bylo, že se nedají koupit, nenechají se oslnit slávou, zlatem, poctami ani mocí. Jsou hlasem lidu a jejich síla tkví především v tom, že onen lid nikdy nezradí.

Kouzelně to vystihl, a už jsem to zde jednou vzpomněl, jiný český písničkář Petr Lutka v písni „Šeltě Honza na zkušenou“, kde zpívá: „Šeltě Honza na zkušenou, před krále se dostal jednou, že jeho písně dobře zní, král mu nabíd znak erbovní. Já se nechci stát baronem, řek Honza králi s pardonem, se zlatým erbem docela, píseň má by zpanštěla, po celém by znělo kraji – jo i Honza někdy zradí…“ Zkrátka je to tak, že když písničkář přijme poctu od mocných, když jde mocným na ruku, zůstane možná skvělým umělcem, získá permanentku na V.I.P. akce, dočká se dalších ocenění, bude se hřát na výsluní, ale už nikdy nebude písničkářem.

Poté, co vešla ve známost donašečská story Jaromíra Nohavici, napsal jsem 5. ledna 2016 zde na blogu mimo jiné: „Poznal jsem Jaromíra Nohavicu při vystoupení, kde jsem také účinkoval, totiž dávno před tím, než se na něj provalila jeho aféra, než se přiznal ke spolupráci s estébáky a konečně i před tím, než komunistickou tajnou policii začal informovat. Byl mi tehdy dost sympatický. (…) Jeho písničky se mi stále líbí, ale spolupráci s StB považuji za hodně hrubý faul. Tím spíš, když šlo o donášení na Karla Kryla, jehož obdivuji coby skvělého písničkáře a básníka, ale i za jeho nekompromisní a vytrvalý boj s totalitou a zlem, za jeho pevné postoje. (…) Nedokážu se jen tak odvrátit od člověka, co je mi sympatický, líbí se mi jeho tvorba a uznávám ji. Na druhé straně se ale nedokážu přenést přes jeho selhání, které vnímám jako fatální, i když nevím, zda tím někomu ve skutečnosti ublížil a naopak vím, že tato jeho odsouzeníhodná činnost byla vynucená. Konečně nelze nikomu vyčítat, že není statečný a zlomí se pod nátlakem...“

Od té doby už uplynul nějaký čas, a jaký byl další vývoj? Jarek Nohavica obdržel a přijal vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana a nedávno Puškinovu medaili od Vladimira Putina. Je na tom něco špatného? Pro mnohé není, pro mnohé je. Připomíná mi to však stále tu píseň o Honzovi od Petra Lutky a vzpomněl jsem si také na svůj dávný rozhovor s Karlem Krylem. Legendární písničkář mi tehdy také řekl: „Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.“ Kryl se už svého jubilea nedožil. Pocty in memoriam pro něj ale přišly, například od prezidentů Václava Havla i Miloše Zemana. 

Ale zpátky k interview, které pokračovalo: „Já – To by se vám stát mohlo. Kryl – Doufám, že ne. Do té doby si to už tak poseru, že mi nikdo žádný nedá. A když, tak post hume. Já – Takže metály neberete? Kryl – Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl: Je to dobrý, pane Kryle! Já – A od koho z živých byste bral metál? Kryl – Metál ne, ale uznání. Dneska jich byl plný sál. To jsou mé metály, pane. Že za mnou přišla do sálu paní učitelka Šamánková, která mě v první třídě učila češtině a dala mi kytku, ač bych jí kytku měl dát spíš já. Takových lidí je moc. Jsou schovaní. Nikdo o nich neví, o těch slušných lidech. Když vidím, že mě zase nevysílají v rádiu, tak se opět pomaličku vracím k slušným lidem...“

Kdoví, jak by to s Karlem Krylem bylo dál, kdyby žil. Třeba by také přijal nějaké pocty spolu s prebendami od mocných a jeho legenda i věhlas by byly zpochybněny. Dějiny to však zařídily tak, že Kryl zůstane už na věky čistým. Zůstane písničkářem, který se nedal zlomit. Zůstane subjektem a sám sebou. A čím je nyní Jaromír Nohavica? Na to si může každý odpovědět sám. Každopádně jsme svědky toho, že jej kdekdo používá či zneužívá coby nástroj k podpoře svých názorů a zájmů a k potírání názorů a zájmů protikladných. Nevím, jestli může písničkáře potkat něco horšího, než když slouží jako nástroj v politických a ideologických soubojích?