Jakési zamyšlení před koncem nouzového stavu

Nouzový stav sněmovna neprodloužila, takže skončí a různí zastánci postupů vlády premiéra Babiše spílají opozici, že to způsobí chaos a dopředu na ni házejí odpovědnost dokonce i za budoucí zemřelé na covid.

To je ale demagogie. Nechme stranou, jestli současnou situaci ve světě i u nás způsobil skutečně jen koronavirus, nebo také přehnané až panické reakce na šířící se nákazu. Situace je taková, jaká je a ukazuje se, že si s ní nevědí rady „kompetentní“ ani ve světě, a tím méně u nás. Mnozí nyní těsně před koncem nouzového stavu prolongují svou paniku a hovoří tak, jako by za nouzového stavu lidé na covid neumírali. Opak je pravdou, u nás na něj umíralo úplně nejvíc lidí za celý koronavirový rok.

Na konci minulého a na začátku letošního roku si lidé udělali jakousi modlu z očkování proti covidu, viděli ve vakcinaci spasení, než „očkovací akci“ naše vláda totálně zbabrala. Její stoupenci jí to však evidentně pardonují, vztyčují si novou modlu z nouzového stavu a nejradši by dali vládě bianko šek, aby v rámci nouzového stavu „páchala“ další opatření, i když smysl těch stávajících nedovedla nijak, natož srozumitelně a věrohodně vysvětlit.

Včera mě udivilo, respektive zaskočilo tvrzení, které bych parafrázoval zhruba takto: Autorka sice předeslala, že se necítí kompetentní posoudit, která vládní opatření proti koronaviru jsou zbytečná, nicméně ví, že nějaký smysl měla, a dokonce prý nepochybně. Je to taková definice kruhem – neví sice, jaký smysl přijatá opatření mají, ale nějaký určitě mají, když je vláda přijala. Z toho páchne na sto honů „slepá důvěra vládě“, ačkoli ona „slepota“ může být něčím motivovaná.

Jde také o to, že všichni bez výjimky máme zkreslený obraz o situaci nebývalou mediální masáží. Nikdy v historii se o žádné nemoci ani epidemii tolik „neinformovalo“, nikdy se lidem nedostávala taková obludná směsice protichůdných údajů a názorů. Patrný byl ale tlak na potírání „nepohodlných“ oponentních názorů vůči vládní „koronavirové doktríně“, řekl bych. 

Je to vlastně jednoduchý a dávno známý mechanismus. Pokud se o něčem mimořádně hodně mluví, vzniká dojem, že sama věc je mimořádná, a netroufne si už nikdo poukázat, že jde možná jen o velké divadlo. A když si někdo troufne, je ponovu hned označen za stoupence spikleneckých teorií a šiřitele dezinformací, postaru za renegáta od zjevených nepochybných pravd, či rovnou za zlovolného nepřítele.

Neprodloužit nouzový stav bylo podle mého nanejvýš nutné, ne kvůli tomu, aby vyhrála opozice, ale aby byla vláda vytržena ze své „bohorovnosti a provozní slepoty“, kdy zvolila nějakou cestu, o které se „nesmí“ pochybovat a na té cestě umí jen přitvrzovat nebo uvolňovat. To je ale špatně. Jestliže současná opatření příliš nefungují, je třeba na to jít jinak. Teď o tom bude muset vláda jednat a zamýšlet se nad tím.

Je ovšem také možné, že premiér Babiš zcela záměrně nechtěl v případě prodloužení nouzového stavu jednat o kompromisech, ostentativně odjel do Srbska, aby pak mohl hodit všechny své dosavadní neúspěchy na hrb opozici. Tento názor jsem už také četl. A zaznamenal jsem i jiný názor, že je tato naše vláda v souvislosti s koncem nouzového stavu ve stavu klinické smrti. Každopádně je divné, že vládu nepodpořila úplně celá opozice, včetně komunistické, která jinak vládu oficiálně podporuje a toleruje, a včetně okamurovské, která ji často podporuje jaksi „neformálně“.

Zdá se, že další vývoj situace bude ještě zajímavý.