Jak se „dělá“ manipulace

Původně jsem chtěl napsat polemiku s textem blogerky Evy Svobodové „Dobré zprávy. Brněnský tyjátr, den třetí.“, avšak s propagandou se polemizovat nedá, takže jsem se pokusil o rozbor této manipulace.

Eva Svobodová klame už strukturou svého článku o dění kolem inscenace hry „Naše násilí a vaše násilí“, uvedené v Brně na festivalu Divadelní svět Brno 2018. Člení jej do oddílů uvedených mezititulky, specifikuje v něm v bodech jakési otázky a roviny kauzy a ty potom porovnává s jinými případy zdánlivě stejného druhu. Celé to má vyvolat dojem odborného textu, který věcně analyzuje, co se v souvislosti s inscenací stalo, a zároveň odvést pozornost od skutečnosti, že je autorka případem až hystericky jednostranně zaujata, že míchá dohromady všechno možné a že vyvozuje z premis závěry, které z nich nevyplývají.

První manipulace se objevuje už v perexu, kde se píše: „Ultralevičácká provokace s porušením zákona v divadle proběhla, a to na objednávku a za peníze aktivistické radnice.“ Frljič je sice levicově orientovaný, provokuje ale prostřednictvím svých inscenací, zatímco výraz „ultralevičácká provokace“ posouvá levicovost autora do krajní polohy a podsouvá čtenáři, že nešlo o umělecký projev, nýbrž o provokaci samu. Svobodová si to sice může myslet, ale tvrdit to je sporné. Stejně sporná a zkreslující je formulace „na objednávku a za peníze aktivistické radnice“, protože radnice přispěla na festival, nikoli na ultralevičáckou provokaci, a jeho skladba vznikala poměrně složitě. Tvrzení o „porušení zákona v divadle“ je pak přímá lež, protože nic takového nebylo dosud prokázáno, a to z žádné strany.

Nyní k trestním oznámením. Eva Svobodová píše, že jich „pár padlo“. A co má být? Trestní oznámení může podat každý občan, který se domnívá, že došlo ke spáchání trestného činu. Samo o sobě to neznamená vůbec nic, protože domnívat se může každý, co mu libo. Svobodová ale píše: „Z veřejných peněz nelze financovat protiprávní jednání, advokátem Zdeňkem Koudelkou proto bylo podáno trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku. Užitím veřejných prostředků na znevážení státního symbolu v souvislosti s hrou Naše násilí a vaše násilí ředitel festivalu Martin Glaser a primátor města Brna Petr Vokřál patrně porušili § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů.“ Jde ovšem o pouhou domněnku pana Koudelky, a nic na tom nemění, že s ním autorka blogu souhlasí. Tudíž je manipulací, když uvedla, že někdo porušil zákon, byť svůj výrok doplnila slůvkem „patrně“.

Přeskočím ke třem rovinám kauzy, které Eva Svobodová specifikovala jako: 
1) hodnotovou – je u nás možné urážet víru skupiny obyvatel, nebo ne? 
2) právní – může „umělec“ beztrestně porušovat zákony třeba tím, že hrubě zneváží státní symbol? A může si něco takového dovolit objednat a zaplatit město?  
3) ústavní – je právo svobody vyjádření platné pro každého?

Pominu-li, že kauza je značně nepřehledná, aby se dala takto rozdělit, a připustím-li, že má tři vyjmenované roviny, ani jednu z nich nelze charakterizovat těmi otázkami, které autorka blogu uvedla. Ad 1) urážet víru skupiny obyvatel jistě nelze, ale v tomto případě není zřejmé, zda k nějaké urážce víry došlo. Pokud jde totiž o umělecké dílo, muselo by se dokázat, že tvůrce „urážlivá“ vyjádření použil samoúčelně s primárním záměrem urazit určitou víru. Ad 2) Pokud není prokázané, že tvůrce prezentací svého díla nějaký zákon porušil, a to není, a pokud není prokázané, že si město objednalo a zaplatilo porušení zákona, nemá smysl se ptát, jestli něco takového může tvůrce beztrestně dělat a jestli si to město může dovolit.  Ad 3) není zřejmé, na co se autorka vlastně ptá, ale otázku klade tak, jako kdyby došlo v „ústavní“ rovině k nějaké nepravosti. 

Ukazuje se tedy, že Svobodové „tři roviny kauzy“ jsou velmi spekulativní a manipulativní. Jenže ona prakticky nic jiného, než manipulativní věty nepíše. V pasáži pod titulkem „Nachytaní na švestkách“ sděluje Eva Svobodová: „To, co předvádějí média a obvyklí „pravdoláskoví aktivisté“, to nás vrací někam do bolševické normalizace. Zcela ignorují pokojné protesty křesťanů a soustředí se na obsazení jeviště při akci „Slušných lidí“. Ti jsou snadný cíl, který umožňuje zcela se vyhnout podstatě konfliktu a začít obvyklou litanii o nacistech a extremistech. Po upozornění na předchozí obdobné protesty ze strany „kavárenské“ se z litanie stává hysterický křik..., který odkrývá, jaké mají skutečné hodnoty. Že demokracii jsou ochotni tolerovat jen tehdy, když je všechno po jejich.“

Když opět pominu, že Svobodová tvrdí cosi o návratu někam do bolševické normalizace a volí k tomu tón a formulace, které se zcela vyrovnají těm, jichž užívaly autoři článků v bolševickém Rudém právu, musím upozornit na některé výrazné manipulace. Autorka nijak neupřesňuje, co myslí slovy „to, co předvádějí“, o jakých médiích hovoří a kdo jsou nějací „pravdoláskoví aktivisté“ a co ten výraz konkrétně znamená, a přesto jejich působení, jež z tónu oné věty vyznívá jako neblahé, staví do protikladu s údajně pokojnými protesty křesťanů. Dále tvrdí cosi o snaze vyhnout se podstatě konfliktu poukazováním na obsazení jeviště „Slušnými lidmi“ v průběhu inscenace. Avšak právě tato akce překlopila spory mezi stoupenci a odpůrci jejího uvedení do polohy vyhroceného konfliktu. Protesty a demonstrace lze totiž považovat za legitimní, a tedy za demokraticky vyjádřený názor, u násilného obsazení jeviště během produkce se o demokratickém protestu dá stěží hovořit.
 
V textu pod titulkem „Jen když je po jejich“ Eva Svobodová shromáždila pět příkladů, kdy jakási „kulturní fronta“ uplatňovala dvojí metr. Manipulativní jsou všechny, ale rozeberu jen první dva, abych svůj text zbytečně nenatahoval. První příklad: „Před dvěma lety byla zakázána a rozehnána kulturní akce – happening před Saúdskou ambasádou, se skandálním úředním odůvodněním, že znevažuje náboženství a rozněcuje náboženskou nesnášenlivost. Kulturní fronta jásala nad zažehnáním nebezpečí fašismu. Titíž lidé teď znevažování jiného náboženství hájí jako svobodu. Dvojí metr.“

Určitě se nemůže jednat o dvojí metr, protože jde o dvě záležitosti rozdílného charakteru. Něco jiného je inscenovaná hra čili komponovaný umělecký tvar, vyprávějící určitý fabulovaný děj v prostorách divadla, kam mohou jen lidé, kteří si zakoupili vstupenky, aby ji mohli sledovat; a něco jiného je veřejný happening, jež používá netradičních uměleckých forem a prvků (například divadelních, výtvarných nebo hudebních) se záměrem šokovat nebo provokovat diváky a vtahovat je do akce, tedy probíhá i před nahodilými diváky, jež o nic takového nemusí stát, nebo je to může dokonce urážet. Pokud jde někdo do divadla právě proto, aby se mohl cítit pohoršen, je to jeho problém a jde opět o jinou věc.
Zde je odkaz na jeden článek, který o předmětném happeningu referuje: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/magistrat-rozpustil-konvickovu-akci-toitoika-znevazovala-nab/r~3ac93358781f11e6a77e002590604f2e/

Druhý příklad: „Rok 2008, Národní divadlo Brno. Na premiéře hry Tajemství Zlatého Draka od Landy byli diváci transparentem přímo v sále označeni za prasata. Studentům JAMU vadila postava autora. Dnes je srovnatelná výtržnost v sále označena za návrat nacismu. Dvojí metr.“ Ani v tomto případě nejde o dvojí metr. Je rozdíl mezi tím, jestli protestující s transparentem jsou v hledišti a inscenace může probíhat, nebo když protestující obsadí jeviště a přeruší představení. Eva Svobodová ovšem prezentuje, že ten rozdíl považuje za nepodstatný. Nevšímá si ani toho, že jak tehdejší primátor Brna Roman Onderka, tak současný Petr Vokřál se k inscenacím budícím kontroverze postavili vstřícně. Rozdíl je ale v tom, že tehdy „problém s inscenací“ nikdo nepřiživoval, tudíž brzy odezněl, zatímco nyní „pokojní křesťané“ všeho druhu, od těch bigotních, přes okamurovské, republikánské, až po komunistické, kauzu eskalují.

Otázky Evy Svobodové uváděné pod titulkem „Pořád nám tu straší podstatné otázky“, nebudu rozebírat, protože je považuji za nepodstatné. Jen na ně upozorňuji s tím, že jsou rovněž manipulativní. Jakým způsobem autorka manipuluje, ukážu už jen na příkladu té nešťastné státní vlajky, vytažené z vagíny herečky. Samozřejmě je to velmi šokující gesto, o kterém lze snad uvažovat jako o hanobení státního symbolu, ale jiné, než o jakém píše Svobodová, a sice, že si herečka „vytírá p... se státní vlajkou“. To je zcela jasný a záměrný posun významů, aby autorka ukázala, jakou odpornou věc obhajují ti, kteří hovoří v souvislosti s inscenací hry „Naše násilí a vaše násilí“ o svobodě uměleckého projevu. A tak je to vlastně v celém útočně manipulativním a lehce hysterickém textu Evy Svobodové, který se tváří jako střízlivá analýza.

Odkaz na blog Evy Svobodové z 29. května 2018: https://evasvobodova2.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=664800