Jak nás vidí svět

Je pravda, že jsou politici, herci, sportovci a jiní veřejně známí lidé skutečné osobnosti, které pro tuto zemi cosi udělali, a ostatní jsou jen nýmandi, jež ty známé uráží a okopávají, čímž si léčí vlastní pochroumaná ega?  

Názor, na jehož pravdivost jsem se v perexu ptal, jsem si jednou přečetl tady na blogu, už ani nevím, od koho pochází, jen jsem si ho poznamenal pro případné další použití. Nejsem však první ani poslední, kdo často upozorňuje na vžitý omyl, že obecná známost v určité oblasti či zemi činí z člověka osobnost. O tom už vedli debatu k někdejšímu televiznímu seriálu GEN (Galerie elit národa) jeho tvůrce Fero Fenič a spisovatel Antonín Přidal. Fenič obhajoval zařazení do GEN tehdy slavného fotbalisty Tomáše Skuhravého, Přidal tomu oponoval, že momentální popularita nedělá z nikoho osobnost a nedává mu vstupenku mezi elitu národa.

Čas dal za pravdu Přidalovi. Skuhravý si svou chvilku slávy prožil a pochybuji, že by dnes o něm někdo prohlásil, že patří k elitám národa a že udělal pro zemi něco významného. Lze mi namítnout, že máme politiky, vědce, sportovce, zpěváky, obecně umělce…, kteří jsou skutečně známí po celém světě a proslavili Česko. Ptám se ale – kteří to jsou a komu ve světě jsou zmámí? Starší minulost, kde by se našlo pár českých světově proslulých osobností, vynechám, abych to nekomplikoval. Žily ve výrazně jiných dobách, jejich osudy jsou již uzavřené a mediální komunikace nebyla zdaleka tak rozvinutá.

Problém takzvané světové známosti tkví v tom, v jakých částech světa a v jakých kruzích je ten který údajně slavný Čech známý, a také v tom, jestli jej tamní lidé opravdu spojují s Českem. Je dobré si v souvislosti s těmito otázkami vždycky uvědomit, že značná část lidí na světě málo tuší o existenci Česka, neumí určit jeho polohu na mapě a o naší zemi nemá prakticky žádnou povědomost. Ostatně, kolik Čechů zná slavné známé lidi například Bolívie, Surinamu, Srí Lanky, Indonésie, Thajska, Nigérie, Jihoafrické republiky, Austrálie, Nového Zélandu, ostrova Mauricius, ale třeba i Chorvatska, Albánie, Bulharska…

Někdo může říct, že země, které jsem jmenoval, ale i řada dalších „podobných“, nehrály ve světě významnou roli. Totéž si však myslí o nás v jiných končinách světa. Do titulku jsem si půjčil název seriálu videí na Streamu „Jak nás vidí svět“. V charakteristice se o něm píše mimo jiné: „Co si o nás, Češkách a Češích, myslí cizinci a jak se dívají na Česko? Jak vnímají naše jídlo, módu, jazyk, zvyky, chování?“ Nijak nepřeceňuji význam údajů získaných v seriálu, figurují v něm pouze náhodní lidé z různých zemí, kteří zavítali do jistého města v Austrálii, kde se to točí. Na druhé straně je zřejmé, že jsou to lidé, kteří cestují, tudíž nejde o nějaké zaostalé domorodce ze zapadlých končin Asie, Oceánie, Afriky, obou Amerik či Evropy.

Seriál na Streamu se orientuje sice především na české jídlo, jež uvařil náš kuchař působící v australské restauraci, které je pak předkládáno náhodným cizincům z různých končin světa k ochutnání a ohodnocení. Nicméně už také hledali Českou republiku na mapě, zhlédli tři české filmy, poslechli si několik českých zpěváků a zpěvaček, poznávali známé české sportovce, hodnotili vzhled a oblékání našich politiků… Na tom seriálu je hodnotné, že se opravdu jedná o náhodné lidi, kteří nemají žádný důvod se vůči České republice a lidem zde žijícím nějak vymezovat nebo stylizovat.

Mohu předeslat, že jen málokdo věděl, kde se Česká republika rozkládá, občas ji dávali do souvislosti s Ruskem. Naši politici třeba Asiatům, Australanům, lidem z tichomořských ostrovů, Jihoameričanům, Severoameričanům, Afričanům, ale i Evropanům neříkají vůbec nic. Viděli na nich nanejvýš odstávající uši, žluté zuby, padnoucí či nepadnoucí oblečení, ale kdo to konkrétně je nebo jakou funkci zastává, to netušili. Ani zpěváci a skupiny, aspoň podle nabídky, která byla cizincům předložena, nedopadli dobře.

V této souvislosti uvedu jednoho jmenovitě, a sice Karla Gotta. To proto, že existuje vžitý dojem, že Gott je slavnou osobností známou leckde ve světě. Hluboko za socialismu se vyprávěl dokonce vtip, který začínal otázkou z budoucnosti – kdo byl Gustáv Husák? Odpověď zněla – bezvýznamný politik ve slavné éře Karla Gotta. Tomu by snad rozuměli lidé v Německu či Rakousku, avšak dotazovaní cizinci v Austrálii mínili, že je to velmi starý muž, který by měl zpívání už nechat a raději odpočívat.

A co naši slavní sportovci? Cizincům ukázali fotky Petry Kvitové, Jaromíra Jágra, Gabriely Koukalové, Tomáše Rosického a Martiny Sáblíkové a měli určit, kterému sportu se věnují. Jako tenistku odhadla Petru Kvitovou pouze jedna Číňanka, ale nikoli proto, že by ji znala, nebo věděla něco o jejích úspěších, ale protože je hezká, což prý tenistky většinou bývají. Gabrielu Koukalovou kvalifikovali například jako plavkyni, tanečnici, krasobruslařku nebo tenistku. Martina Sáblíková podle nich dělá moderní gymnastiku, jízdu na koni, curling či nějaké bruslení. Tomáš Rosický je buď hráč kriketu, golfista, hokejista nebo fotbalista, či konkrétně ruský fotbalista.

Jaromíra Jágra otipovali jako ragbistu, případně prý provozuje hasičské soutěže. Je sice pravda, že převážná většina tipujících byla ze zemí, kde se zimní sporty příliš velké popularitě netěší a tři z pěti našich vybraných sportovců právě takzvané zimní sporty dělají. Proč by tedy třeba Indonésan měl znát hokejistu Jaromíra Jágra? Na druhé straně však, když ukončil svou kariéru Wayne Gretzky, informovaly o tom i největší filipínské noviny na titulní straně. Tolik tedy k tomu, jak naši lidé, které považujeme za slavné a známé, proslavili Česko v zahraničí. Není to nic moc.

To ale neznamená, že „naši slavní“, které ve světě málokdo zná, nemohou být skutečné osobnosti. Mohou, ale nemusí. Jiná otázka je, proč „naši slavní“ nejsou příliš známí ve světě, a pokud je někdo zná, proč kolikrát netuší, že pocházejí z České republiky? Na to je poměrně jednoduchá odpověď – Česká republika je malá a v podstatě bezvýznamná země. Obě Ameriky, Austrálie, Afrika a převážná část Asie se bez Česka klidně obejde, nezajímají se o něj. Nejvíce znají Prahu jako krásné město, ležící někde mezi Německem a Ruskem, které stojí zato vidět. A to je vše. 

Přístupnost hodnot, jež se u nás nepochybně produkuji, navíc komplikuje náš jazyk, který je pro drtivou většinu lidí na světě naprosto nesrozumitelný a velmi těžký. Proto snad jsou nejznámější naši hudebníci, kteří dělají vážnou hudbou, a operní pěvkyně. O pěvcích moc nevím, že by byli světově zmámí, snad Štefan Margita, ale ten je původem Slovák. Jenže, kdo se zajímá o vážnou hudbu?

Samozřejmě jsem se dopustil v mnoha směrech paušalizace. To, co jsem napsal, jistě neplatí vždy, všude a o každém, existuje spousta výjimek a konkrétních příkladů, kdy je to jinak, a které mi kritici mohou omlátit o hlavu. Psal jsem ale o jakémsi obecném pohledu světa na nás, jenž lze vysledovat. Vybavilo se mi v té souvislosti dávné mínění spisovatele Milana Kundery, který řekl zhruba následující. České národní obrození mělo smysl, pokud tento národ bude mít vynikající osobnosti, které výrazně ovlivní obory, v nichž působí, jejichž díla (umělecká, vědecká, odborná) budou překládána do světových jazyků, kvůli nimž se svět bude chtít učit češtinu a zajímat se o naši zemi. Pokud nebudou, žilo by se nám prý lépe v německém kontextu.

Každý si může nyní sám odvodit, co je třeba k tomu, aby u nás vynikající osobnosti rostly. V textu jsem se zcela záměrně oprostil od politických aspektů, vlivů a konotací.