Česko-polský koprodukční dokumentární film „Bratříček Karel“ polské autorky Krystyny Krauze ukazuje osud věčného rebela Karla Kryla, legendy dvou československých revolucí – 1968 a 1989 a určitě stojí zato ho vidět.
Ke Karlu Krylovi jsem se zde už několikrát vyjádřil, film mě na první zhlédnutí zaujal a své případné výhrady vůči němu si napřed musím sám pro sebe vyhodnotit. Už v kině mě ale napadlo, že Bratříček Karel (jak film, tak písničkář) byl pravým opakem malosti, podlosti, ubohosti a podivné směsice spekulantství, čecháčkovství, servilnosti k mocným, lhostejnosti a snahy uhrát ze všeho něco pro sebe (v duchu „co je doma, to se počítá“), jež se u nás tak často projevuje a vyplouvá na povrch i při čtení řady zdejších blogů a diskuzí pod nimi.
Ve filmu je Karel Kryl zobrazen v jistém smyslu jako tragická postava našich nejnovějších dějin. Za sebe bych řekl, že byl spíš nešťastnou osobností, opět v jistém smyslu, nicméně dokázal nám dávat naději, posiloval nás proti malověrnosti ve všeobecném normalizačním marasmu a dělal to umně, neboť byl velmi nadaným básníkem, který se nesehnul, nečinil kompromisy, nazýval jevy a věci slovy, která přesně označovala to, čím byly a dovedl včas pojmenovat hlavní nebezpečí. Film se ptá, co bylo tak přitažlivého na „malém zpěvákovi s velkým hlasem“, že více než dvacet let po jeho smrti lidé stále zpívají jeho písničky a čtou jeho poezii? Byla to často hořká pravda, co jeho písně sdělovaly výstižnými a úchvatnými verši. A přestože pracoval s hlubokými alegoriemi a složitými jazykovými a významovými konstrukcemi, lidé jeho písničkám rozuměli. Byla v nich totiž ona zmíněná naděje.
A ta naděje se nám nyní jakoby ztrácí. Čeho jsme dnes svědky? „Lidem“ zvolený prezident rozděluje společnost, což tu na blogu mnozí popírají, například tím, že se to na nádražích nijak neprojevuje, že lidé žijí své životy a nemají pochopení pro samozvané intelektuálské elity a jejich protesty proti prezidentovi. Ten prý naopak jako jeden z mála zvedá hlas proti hrozbě muslimské imigrace a vůbec označuje věci pravými jmény. Stoupenci prezidenta přitom pomíjejí, že s tou imigrací hlava našeho státu nemůže absolutně nic dělat. A tak mu odpouštějí, že oceňuje státními vyznamenáními nejen své kamarády, ale i velmi pochybné osoby, že se obklopuje podivnými lidmi, z nichž nejpodivnější je jeho mluvčí. Co se však týká prezidenta, jde pořád ještě jen o takové hrátky.
Horší je, že si republiku zvolna hospodářsky (a pomalu i mocensky) podmaňuje velkopodnikatel a ministr financí a zakrývá to řečmi jednak o boji proti korupci, zlodějnám a o snaze vybrat víc daní a jednak, že o nic nejde. Za pár dní se spustí EET podle chorvatského vzoru a nikdo pořádně neví, co to vlastně způsobí. Ministr financí se teď nechal slyšet, že vůbec netušili, jaké druhy podnikání v ČR vůbec jsou a zatímco EET ještě nezačala fungovat, už se z ní chystají výjimky. Jak to také může dopadnout, lze odvodit právě z Chorvatska, kde na tom vydělal hlavně oligarcha Ivica Todorič se svým potravinářským gigantem Agrokor. (Podobnost s názvem českého zemědělského, potravinářského a chemického holdingu Agrofert je jistě jen náhodná.)
Karel Kryl byl velice brzy po sametové revoluci zklamán z polistopadového vývoje. Toho dnes leckdo zneužívá, a to včetně komunistů bolševického ražení, aby se i poukazováním na Kryla snažili co nejvíce vrátit poměry do doby před listopadem 1989. Nemyslím, že by se jim to mohlo podařit institucionálně, ale ve vytváření depresivní normalizační atmosféry mají ti, co stůňou po „reálném socialismu“, už jakési úspěchy. Doufám, že zatím jen slyším trávu růst, mám-li pocit, že mnozí lidé cítí zmarnění. Jakoby už nevěřili, že lze proti „těm nahoře“ něco udělat, nějak se jim bránit. Jakoby si mysleli, že ať zvolí, koho zvolí, bude to stále stejné, nezmění se nic. Budeme snad zase lačně civět pouze na měďáky, jak zpíval Karel Kryl?
No a do toho všeho můžeme slyšet, že tu ČSSD, tu zase hnutí ANO si dovede představit spolupráci s komunisty i na vládní úrovni a předseda KSČM, i když má ve vlastní straně problémy, je připraven vládnout. Nemyslím si, že jakýkoli jiný předseda této strany by snad připraven vládnout nebyl. Na nižších politických stupních si takzvané demokratické strany už nic nepředstavují a s komunisty dávno kooperují. Po listopadu 1989 se natíraly pracky sochám Gottwalda na krvavo, než byly sochy odstraněny a dnes se i tady na blogu mohou oslavovat narozeniny tohoto hrdlořeza a nic s tím údajně nejde dělat. Bigotní komunistka Marta Semelová může klidně hlásat, že okupace v srpnu 1968 byla internacionální pomoc a že se Milada Horáková nevynuceně přiznala k činům, za které byla pak popravená, ale Semelová se za to nemusí byť jen omluvit.
Karel Kryl se vrátil do Československa 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky, a to na takzvané humanitární vízum, které mu sehnal přes bavorskou vládu jeho přítel opat Anastáz Opasek, protože nešlo odhadnout, jak se zachovají celníci, až překročí hranice. Doma ho ale čekalo skvělé a bouřlivé uvítání a stal se jedním z hlavních symbolů sametové revoluce a Kryl sám pak o týdnu, který zde strávil, mluvil jako o nejhezčím týdnu svého života. Pro mě byl však asi nejhorší zážitek z filmu Bratříček Karel, když jsem viděl krátce po sobě dvě jeho sekvence – Karel Gott přebírá ocenění od Gustáva Husáka a Karel Gott zpívá s Karlem Krylem při sametové revoluci z balkónu na Václavském náměstí československou hymnu.
Byly tam ale i další tristní záběry – Jaromír Nohavica rozmlouvá s Karlem Krylem ve Vídni a k tomu je z komentáře slyšet, co Jarek vypovídal o tom setkání na StB a Jarek Nohavica spolu s dalšími písničkáři v pozadí na pódiu, kde zpívá Karel Kryl při sametové revoluci. A i když jsem tady už napsal, že to písničkáři Nohavicovi nezazlívám a jeho umění si vážím, cítil jsem při těch filmových záběrech smutek. Chtěl jsem pochopit proč a bylo to asi kvůli tomu, že oba písničkáře milovaly a milují davy, avšak Karel Kryl umřel opuštěný a zatrpklý, protože nikdy nedělal kompromisy. Ale co my ostatní? No nic, to už stačí.
