Epidemie jako povodeň

Zažil jsem velkou povodeň na Moravě v červenci roku 1997 a současná situace s koronavirovou epidemií mi ji v lecčems připomíná. Vláda a kdejací odborníci panikaří, straší a předstírají, že něco řeší, ale s téměř nulovým efektem.

Stavět překážky stoupající vodě má smysl jen potud, pokud budou vyšší, než kam voda nakonec vystoupá, přičemž bránit vodě, aby tekla, je úplná pitomost. Když 7. července 1997 přišla velká voda na Moravu, žil jsem v Přerově a pamatuji si, jak celé tamní vedení města chodilo sledovat Bečvu na most, jestli se vylije z břehů. V těch místech se nevylila, ale voda natekla do ulic z druhé strany a vedení nakonec zůstalo uvězněné v radnici.

Podobně v nedalekých Troubkách. Tam také zůstala Bečva nejdřív ve svém korytě a voda přitekla přes pole od Přerova. Domy tam popadaly ne proto, že by je smetla přívalová vlna, ale protože měly podezdívky z vepřovic (nepálených cihel). Domy, které měly podezdívky z cihel pálených, nebo z kamenů, zůstaly stát. Pevné podezdívky, které voda nepodmáčí, lze přitom přirovnat k prevenci a silné imunitě, kterou virus neohrozí, naopak podezdívky vepřovicové k oslabené imunitě, která náporu viru neodolá.

Co jsem tam tehdy při povodni viděl, byly spousty lidí, kteří zmateně pobíhali sem a tam a domnívali se, že bojují proti vodě a cosi řeší, další lidé šířili paniku líčením hrůz, jež se někde staly a které se ještě mohou přihodit. Obojí nebylo k ničemu. Co tehdy mělo smysl, bylo evakuovat lidí z ohrožených míst, třeba z těch Troubek, odkud „odnášely“ lidi do bezpečí vojenské vrtulníky. To se dá připodobnit pomoci lidem se zdravotními potížemi a nemocným, což samozřejmě smysl má.

Snahu zabránit vodě, aby tekla, mi pak připomíná současné úsilí vlády a odborníků zamezit šíření viru testováním zdravých, i když jim musí být jasné, že podstatnou většinu lidí nemohou stejně každý den otestovat. Zachytí „pár“ nakažených lidí, čímž ucpou jednu malou díru, ale virus jim zatím „nateče“ z druhé strany. Omezování hromadných akcí a kontaktů snad něčemu do jisté míry pomůže, ale převážně je to rovněž sisyfovská práce, respektive předstírání, že se něco řeší.

Nabízí se otázka, co jsem při povodni v roce 1997 dělal já. To je snadné – stále jsem pevně na nohou a neohroženě přihlížel zkáze. Ba ne, tehdy jsme s kolegy vydali noviny takřka na koleni, ve kterých byly seznamy evakuovaných a kde se nacházejí. Noviny jsme pak sami kolportovali mezi lidi, takže se mnozí dověděli, kde se nacházejí jejich blízcí a že jsou v pořádku, což pomohlo k určitému uklidnění. A to bych doporučoval také současným novinářům – snažit se brzdit strach. 

Zatím jsme ale svědky opačného postupu. Do lidí se denně fedrují spousty čísel a grafů, z kterých si téměř nikdo nedokáže nic smysluplného odvodit, neboť nemá a nemůže mít odpovídající perspektivu. Do toho různí samozvaní odborníci a takyodborníci chrlí své dojmy a předpovědi. Je to brutální propaganda strachu, která nabourává psychiku lidí a ti pak o to snadněji podléhají viru. Mohu to doložit na svém případu, kdy jsem před lety z neustálého strachu přiživoval svůj stres, až jsem si přivodil nevyléčitelné autoimunitní onemocnění.

Dnes jsem v klidu, nebojím se ani koronaviru, ani očkování a zase stojím pevně na svých nohou a neohroženě přihlížím zkáze. Ba ne, štve mě hlavně tohle: když někdo kritizuje opatření a postupy proti šíření koronaviru, odpovídají mu panikáři – co navrhujete jiného? To chcete, aby bez těch opatření byly plné nemocnice a umíralo víc lidí? Zajímalo by mě, jak ti panikáři vědí, že se něco takového stane a proč mají neochvějnou víru v opatření, když už se několikrát ukázalo, že jejich základní charakteristika je, že selhávají?

Měli bychom mít na paměti, že se loni a letos na jaře nemocnice plnily a lidé umírali i s opatřeními. Není důvod si myslet, že to letos bude se stejnými opatřeními jiné. Proti loňsku je tu ovšem očkování prezentované jako spása, a to i pomocí kampaně: Udělejte tečku za koronavirem! Očkujte se! Kampaň jednoznačně skončila fiaskem, a tak je těžké teď vysvětlit nějak rozumně lidem, že další vlna epidemie, vzdor téměř sedmdesátiprocentní proočkovanosti, je v podstatě stejná jako ta loňská, kdy nebyl očkovaný téměř nikdo.

Zůstanu-li ještě u přirovnání epidemie k povodni, je zřejmé, že povodeň tehdy skončila. Ne kvůli opatřením proti ní, ale protože se voda rozlila už voda neměla kam téct a další nepřitékala, tak nakonec opadla. Stejné to bude i s epidemií. Také jednou skočí, až virus vyčerpá svůj potenciál a nebude uměle přiživován zejména šířením strachu. Až se to stane, budou se mnozí bít v prsa, jak s virem zatočili, ale to už bude celkem jedno.