Edvard Beneš aneb Prügelknabe českých dějin

Dnes není nic lehčího než odsuzovat druhého československého prezidenta Edvarda Beneše za jeho ustupování zlu, které přivedlo náš stát nejdřív do područí Hitlerova Německa a pak Sovětského svazu. Není lepší otloukánek než Beneš.

Blíží se 77. výročí konce druhé světové války v Evropě, která se začala i uzavřela právě na našem velmi exponovaném území ve středu kontinentu, jako ostatně i řada dřívějších válek. Vypukla v době, kdy byl historicky druhým prezidentem Československa Edvard Beneš, který před ní, v jejím průběhu i po ní a pak v době komunistického puče stál před několika drtivými dilematy.

Benešovým prvním dilematem bylo, jak se postavit k řádění a provokacím henleinovců, jež s hitlerovským Německem v zádech ovládli naprostou většinu německého obyvatelstva ČSR. Beneš jim „v zájmu klidu pro republiku“ ustupoval. Kdyby se ale tehdy Beneš rozhodl zakročit proti henleinovcům třeba za pomoci armády, kdo z dalších československých politiků a politických stran by se za něj postavil? 

Druhým jeho dilematem bylo, zda přijmout či nepřijmout mnichovský diktát, a tedy jestli ustoupit a přenechat skoro třetinu našeho území nacistickému Německu, nebo se s ním pustit do nerovného boje. Beneš věděl, že jde o agresi šílence, posvěcenou tehdejšími našimi spojenci, kteří tím zradili nejen smlouvy s námi, ale i vyznávané hodnoty. Ve jménu národní cti a mravní integrity by bylo jistě správné se diktátu nepodrobit. Beneš však také věděl, že by boj mohl znamenat spousty mrtvých, zničenou zemi a pravděpodobně její rychlou vojenskou porážku s výrazně silnějším protivníkem. Beneš zvolil cestu ustoupit zlu.

Za druhé světové války Edvard Beneš v čele československé exilové vlády v Londýně učinil řadu problematických rozhodnutí, která vyvrcholila přijetím takzvaného Košického vládního programu 5. dubna 1945 v Košicích, který posunul orientaci Československa směrem k Sovětskému svazu a ukotvil „právně“ jeho závislost na SSSR. Program připravila KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Mohl ale tenkrát Beneš svým vlivem zajistit nepřijetí Košického vládního programu? Jakou měl alternativu? Vedle komunistů předložili pouze sociální demokraté tzv. Akční program, ten ovšem odmítl předsedající jednání sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, pozdější člen KSČ a podle některých možný agent NKVD.

Beneš ve 30. letech 20. století ztělesňoval nejlepší tradice Evropy. Spoluvytvářel tehdejší Společnost národů, budoval mírové vazby mezi státy a varoval Evropu před rozmáhajícím se fašismem. Předvídal, k jakým hrůzám se schyluje a neúspěšně proti nim burcoval apatický Západ. Hitler za to rozpoutal proti Benešovi nenávistnou propagandu. Později proti odporu českých nacionalistů i henleinovců otevřel Beneš v druhé půli 30. let naši zemi tisícům svobodomyslných Němců i Rakušanů, kteří nalezli v Československu snad nejvlídnější evropské útočiště. 

Beneš, který se vždy hlásil k evropským liberálním a demokratickým tradicím, nenáviděli ho nacisti i komunisti, přesto nakonec přijal za svou myšlenku, že dlouhodobý mír lze zabezpečit jen vysídlením milionů Němců na základě kolektivní viny. Benešova tragédie vyvrcholila pak v době komunistického puče v únoru 1948, kdy jako starý a zlomený muž bez odporu ustoupil nátlaku komunistů v čele s Gottwaldem, který měl v zádech Stalina. Kdo však byl tenkrát schopen Edvarda Beneše účinně podpořit, kdyby se zlu vzepřel?

Jó, dnes se to bojuje proti zlu v minulosti. Dnes by kdekdo nepřijal mnichovský diktát a se zbraní v ruce by se bránil hitlerovcům. Dnes by kdekdo odmítl kolektivní vinu i brutální bolševický nátlak a vykázal Gottwalda i se Stalinem do patřičných mezí. Dnes se to dobře odsuzuje Beneše jako neblahého prezidenta a svádí se na něj jako na viníka všechno to zlé, co se národu v moderních dějinách přihodilo. Dnes se dobře vzývají morální řešení. Příznačné však pro Benešova rozhodnutí v osudových dilematech bylo, že dal „v zájmu národa“ přednost takzvaným pragmatickým řešením právě před morálními. 

Morální řešení totiž nebývají zadarmo. Snadno se to moralizuje, když to člověka nic nestojí. Avšak kolik našich lidí se přiklání k pragmatickým řešením v době, kdy Ukrajina krvácí za Evropu. V pragmatickém zájmu by ji radši nechali beze zbraní a strčili do chřtánu agresivnímu Rusku, když nám válka přináší problémy v podobě inflace, rostoucích cen, případných těžkostí s dodávkami zemního plynu. Prý pro nás vláda nic nedělá a náš premiér se prý radši stará o válčení. 

Jó jo, stačí pár nepříjemností a vize zchudnutí, což je směšné proti tomu, co nám hrozilo v době Benešova prezidentování, a vůle mnohých lidí k morálním řešením berou za své. Hlavní je ale, že máme svého Prügelknabe čili otloukánka Beneše.