Dobýt či dobít a válka a zájmy na Ukrajině

Občas ve zdejších diskusích upozorňují autory textů a debatéry na pravopisné chyby, jichž se dopouštějí a pravidelně je mi namítáno, že nejde o formu vyjádření, ale o obsah, tedy o myšlenky. Jenže forma a obsah spolu souvisejí.

Zjednodušeně je tu otázka – zda někdo může vyjádřit dobrou, nebo i objevnou myšlenku i s pravopisnými chybami. Samozřejmě, že může. Jde ale o druhy chyb. Pokud dotyčný neovládá interpunkci, diakritiku, správné tvary slov (ve smyslu: oběma – oboum), nebo si plete -i a -y, nemusí to mít negativní vliv na jeho myšlení a může se stát i svérázným lidovým filosofem. Jestliže však někdo nemá jasno v pojmech a nechápe jejich obsah, jeho myšlení je pak pokřivené.

Totiž člověk myslí pomocí smyslových, tedy zrakových, sluchových, čichových, hmatových a chuťových vjemů, ale pokud své myšlenky vyjadřuje mluvenými slovy, musí vjemy nutně převést do pojmů. Tím spíše to platí pro psaný, tedy graficky vyjádřený projev, neboť v tom případě se jedná o dvojitou abstrakci. (V mluvené řeči máme pro věci, jevy a děje různé zvuky, v psané formě převádíme tyto zvuky do grafických symbolů, které pak skládáme do vět a vyšších významových celků podle daných pravidel.)

Uvedu na konkrétním příkladu, jak nesprávné vnímání pojmů vede k deformaci myšlenek. Jeden zdejší bloger (schválně neuvádím jméno ani odkaz na jeho text) mimo jiné napsal: „Vedení Ukrajiny, které vede prezident Zelenskyj zvolilo ozbrojený odpor proti Ruské okupaci. Válka byla stejně nevyhnutelná, protože Zelenskyj s pomocí NATO a USA vybudoval velmi silnou a dobře vycvičenou Ukrajinskou armádu, která měla proti zájmům Ruska, dobít Dombaskou a Luhanskou republiku, včetně Krymu.“

Napřed v této pasáži opravím chyby, které nemusí mít vliv na myšlení: „Vedení Ukrajiny, které vede prezident Zelenskyj, zvolilo ozbrojený odpor proti ruské okupaci. Válka byla stejně nevyhnutelná, protože Zelenskyj s pomocí NATO a USA vybudoval velmi silnou a dobře vycvičenou ukrajinskou armádu, která měla proti zájmům Ruska dobít Donbaskou a Luhanskou republiku, včetně Krymu.“

Odložím-li stranou sloh, pomoc NATO a USA, i to, že Donbas (nikoli Dombas) je jiné označení Doněcké uhelné pánve, jejíž název je odvozen od řeky Doněc, přítoku Donu a že ta samozvaná republika se tedy jmenuje Doněcká a ne Donbaská, stejně jsem jednu chybu v textu ponechal, protože ji nyní rozeberu podrobněji. 

Jsou dvě stejně znějící slova „být a bít“, jejichž významy jsou však zcela odlišné. Slovo „být“ vyjadřuje zejména pojem „existovat“ nebo „vyskytovat se“ (někde). „Bít“ pak znamená „tlouct“ či „mlátit“. Když tedy roku 1909 noviny informovaly o tom, že Američan Robert Peary jako první na světě dosáhl severního pólu, psaly, že „dobyl“ severní pól, protože to znamenalo, že na onom místě "byl" jako první, a ne, že v bodě, kde pomyslná zemská osa protíná zeměkouli, začal tlouct do ledu a vymlátil v něm díru.

Jenže tohle je našemu nejmenovanému autorovi zjevně jedno ve smyslu rčení – holínky nebo hodinky, obojí se natahuje. Stejně lhostejné mu jsou i zeměpisné pojmy, čímž jasně odhaluje, že o problému ví starou belu. Tato ignorace nejmenovaného autora pak přivedla také k tomu, že když píše o válce na Ukrajině, bez uzardění převrátí příčinu a následek.

Pokud byla ruská agrese proti Ukrajině nevyhnutelná, pak nikoli proto, co činil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, ale kvůli tomu, že ruský prezident Vladimir Putin ve svých imperiálních „snech“ o obnovení Ruska na půdorysu sovětské říše zla i s jejím vlivem nemůže vystát Ukrajinu jako samostatný, na Rusku nezávislý stát. Co na tom, že jeho existenci v hranicích, které zahrnují i Donbas a Krym, se Rusko dříve zavázalo respektovat. Nepokoje na Donbase iniciovalo Rusko stejně, jako násilný vznik dvou samozvaných republik – Doněcké a Luhanské, které také jako jediné uznává. Zlovolným aktem porušujícím mezinárodní právo bylo i obsazení Krymu Ruskem.

Imperiální zájmy Ruska nemohou a nesmějí být „uznávaným“ důvodem pro jeho agresi a rozpoutání války, tím spíš, že už Rusko dávno není supervelmocí, nýbrž státem s ekonomikou na úrovni Belgie (se 14krát menším počtem obyvatel), který má však obrovský jaderný arzenál. Pokud by Rusko chtělo dosáhnout vlivu, jaký měl Sovětský svaz zásluhou vítězství ve II. světové válce, vojenské síly a porobení řady dříve suverénních zemí, z nichž udělal své vazaly, pak by se muselo zaměřit hlavně na vzrůst svého hospodářství a zvýšení životní úrovně vlastních lidí, a nikoli na agrese vůči jiným, suverénním zemím a jejich ohrožování.

Kolikrát se ptám, kde se u nás ještě v dnešní době bere ta příchylnost řady lidí k sovětské tyranii, k té říši zla, k bolševické obludě? Když se na tu otázku snažím odpovědět, vychází mi, že za to mohou v nemalé míře i slova, tedy pojmy. Stačí si vzpomenout na knihy o Sovětském svazu plné lží z pera ďábelsky dobře píšícího a komunisty adorovaného novináře Julia Fučíka – „V zemi, kde zítra již znamená včera“ a „V zemi milované“. Nebo na verše českého básníka snad největší imaginace Vítězslava Nezvala: „Znám zemi blízko pólu / znám divukrásnou zem / a do té země spolu / a navždy ujedem / není to Amerika / zem klamných miráží / kde otrok černoch vzlyká / na moři plantáží / a nerostou tam palmy / a žhavé pinie / tam nezpívají žalmy / na počest hostie / ta zem je divukrásná / a plná lahody / ach tam bys byla šťastna / je to zem svobody…“

Psát o Sovětském svazu, jehož chce být putinovské Rusko pokračovatelem, jako o zemi svobody, chtělo i tenkrát silný žaludek a absenci morálky. Na druhé straně se ale nedivím, že zmíněná i jiná díla pomohla znetvořit myšlení spousty lidí u nás a je mi houby platné, že mně se z nich zvedá kufr.

Poznámka: Později narozené informuji, že dříve skutečně existovaly hodinky, v kterých se muselo natahovat péro, aby běžely v souladu s plynutím času.