Do čeho se započítává i negativní reklama?

Veronika Valíková napsala text s názvem „I negativní reklama se počítá“ o těch, kteří mají stále potřebu špinit Jaromíra Nohavicu, čímž si podle autorky dokazují „svou morální převahu“. Tak se nad tím trochu zamyslím.

Paní Valíková nazývá písničkáře Nohavicu důsledně slezský Bard (zde), což je divné. Kdyby ho titulovala „Slezský bard“, dalo by se to pochopit jako určitý přídomek. Avšak slezský Bard? Bard je přece obecné slovo, proč ho psát s velkým písmenem? Zejména češtinářka by to měla vědět. 

Jak vlastně vysvětluje slovo „bard“ třeba Wikipedie: „Bard (z galského bardus – básník) je postava lidového umělce, který tvoří, nebo který interpretuje především epické, historické a jiné básně a zpěvy. V hudbě se tento výraz používá především ve spojení s folkem a jeho národními nebo etnickými variantami. Text písně je obvykle nadřazen hudbě a celkový projev je výrazně dotvářen umělcem a jeho způsobem interpretace.“

Bard je tedy básník. Paní Valíková Jaromíra Nohavicu označuje dokonce za našeho největšího žijícího básníka, a jelikož tvoří a interpretuje převážně zpívanou poezii, platí pro něj beze zbytku, že texty jeho písní jsou nadřazeny zpěvu. Podobné je to u všech dalších, které je zvykem nazývat písničkáři. Jejich zpěv, hra na hudební nástroje a interpretace hudby nebyly většinou tím, čím by dokázali uchvátit publikum.

Síla písní těchto písničkářů spočívá tedy v textech. Nikoli však ve vybroušených verších a dokonalých rýmech, ale v tom, o čem zpívají, respektive proti čemu se vymezují, co ve svých písních kritizují, zesměšňují… Proto se tyto písně kdysi nazývaly protestsongy. Je pravda, že zejména Krylovy, ale i Nohavicovy písně překročily rámec protestsongů, avšak toto slovo názorně odkazuje na fakt, že moc, velikost a jiskra písničkářů tkví v morálních postojích, jež vyznávají a z kterých hodnotí svět. 

Pokud zpěvák interpretuje skvělým hlasem chytlavou či podmanivou melodii a sděluje v písni, že tíhne duší k Lady Carneval, nebo že dá dělovou ránu, nebo že vychládá žár, když muž se ženou snídá, je celkem jedno, jaké morální postoje zastává v soukromém životě. Na textech těchto písní nezáleží a na zpěvákově hlasu a zpěvu se nezmění nic, ať bude jeho etika jakákoli. Podobné je to také u operních pěvců. Například andělsky podaná árie z Rigoletta bude stále stejně andělská, ať je pěvec etalon morálky, nebo křivák. 

Pokud se ovšem ve svém soukromém životě z jakéhokoli důvodu zlomí písničkář a jeho morálka se dostane do příkrého rozporu s tím, o čem a jak zpívá, ztratil v zásadě všechno. Vyjadřuje to například píseň „Le petit joueur de fluteau“, kterou v češtině zpíval Petr Lutka pod názvem „Šeltě Honza na zkušenou“. Kdyby totiž Honza z příběhu této písně přijal od krále, kterému se jeho písně zalíbily, erbovní znak, jeho píseň by zpanštěla a po celém by znělo kraji – jó i Honza někdy zradí. (Připomeňme si, že bardem se zve lidový umělec.)

Jiným způsobem vyjádřil tuto myšlenku Karel Kryl v písni „Martina“, kde zpívá: „kdybych chtěl líbat Martinu, dal bych svou páteř za třtinu ohnutou větrem…“ A přesně to se stalo Jaromíru Nohavicovi, když dal přednost poctám a takzvaně „lepšímu životu“, nebo dříve jenom strachu z mocných, před vlastní morální integritou. Já vím, že mnozí lidé nakládají na záda písničkářů víc, než mohou kolikrát unést. Jenže písničkáři si takovou cestu sami vybrali. Být něčím jako „svědomím národa“ (vzletně řečeno) je zavazující a něco to stojí. 

Bůh Jarek či slezský bard zkrátka mnohé lidsky zklamal, to se nedá okecat, ani se z toho nelze vylhat. A když k tomu připočtu, že zrovna on v roce 1989, kdy už měl za sebou kariéru informátora StB, zpíval v polské Wroclawi parodii na Krylovu píseň Marina… Ne, paní Valíková nemusí nikoho obviňovat z frustrace, farizejství, pocitu nadřazenosti či sounáležitosti se stejně smýšlejícím davem, z přijímání finančních úplat, nebo ze snahy zalíbit se náčelníkovi či souvěrcům… Jaromír Nohavica se zdiskreditoval sám.

Vlastně nejde ani tak o Nohavicu. Ten se musí se svým životem, s tím, co udělal a neudělal, vyrovnat sám, ostatně jako každý druhý. Horší je, že jeho lidské selhání tolika lidem nevadí. Dokonce ani Veronice Valíkové, která se chlubí modřinou po esenbáckém obušku ze 17. 11. 1989 a hledá chyby ve všech ostatních, aby je nemusela objevit v samotném Jaromíru Nohavicovi. 

V tom se text Veroniky Valíkové skutečně podobá projevu Jiřiny Švorcové na shromáždění anticharty, jak někdo poznamenal v diskusi. Ta tehdy obvinila chartisty a jejich stoupence z nezkrotné pýchy, ješitné nadřazenosti, sobeckých zájmů nebo dokonce z přijímání mrzkých peněz, jen aby nemusela přiznat, že zrůdný byl především totalitní komunistický režim.

Jednomu však nerozumím. Nač by měl pan Nohavica potřebovat i negativní reklamu, jak píše ta, která jej označuje za našeho největšího žijícího básníka. Copak největší básník, který vyprodává sály, potřebuje nějakou reklamu? Nu což. Teď už mi zbývá jen vložit písně zpívané Petrem Lutkou, Karlem Krylem a Jaromírem Nohavicou, o kterých jsem se v textu zmínil.