Česko ve spárech hazardu?

Jako zemi ve spárech hazardu vykreslil prý Česko server televize Al-Džazíra. Podle článku na serveru Novinky.cz, který o tom referoval, Al-Džazíra zřejmě hodně přehání, ale pravdu má v tom, že se u nás proti hazardu nic nedělá.

Podle rčení, že „ryba smrdí od hlavy“, začnu od senátora a podnikatele Iva Valenty, majitele hazardní skupiny Synot, přezdívaného „král hazardu“, jak se o něm lze dočíst na Wikipedii. Co to, sakra, je – hazardní skupina? Hazard jako běžné podnikatelské odvětví? „Podnikání“ v hazardu i samotný hazard stály odnepaměti na okraji společnosti a nezřídka dokonce za tím „okrajem“. Ačkoli lidé měli vždy v oblibě hazardní hry a sázky, gamblerství (i když se to tak dříve u nás nenazývalo) nebylo nikdy pro člověka ničím, čím by se mohl a chtěl chlubit. U nás je ale od roku 2014 „král hazardu“ senátorem. Je to však divné, neboť senátorem se v Česku může stát jen státní občan České republiky a Ivo Valenta je údajně od roku 1998 občanem Monaka. Tak jak to je? Buď je chybná informace o monackém občanství Iva Valenty, nebo je senátorem nezákonně. Nebo snad platí nějaká výjimka?

Před časem jsem slyšel pana Valentu v televizi říkat něco v tom smyslu, že on lidi nenutí, aby hráli na automatech, že je to svobodná volba každého. Zpočátku určitě ano. Ve chvíli ale, kdy se člověk stane patologickým (chorobným) hráčem, takzvaným gamblerem, není pro něj už hraní v žádném případě svobodnou volbou. Patologický hráč je na hraní závislý a je to závislost srovnatelná s těmi na alkoholu, tabáku nebo drogách. Kromě toho je patologické hráčství lékařská diagnóza a léčí se (velmi obtížně) ve speciálních zařízeních. Hovořit tedy v souvislosti s patologickými hráči o svobodné volbě je čirý nesmysl. Přitom závislí gambleři tvoří podstatnou část hráčů na údajně výherních (vpravdě ale proherních) automatech, v kasínech, on-line hazardních hrách na počítačích a podobně.

To ale znamená, že příjmy z hazardních her, ať už přímé nebo daňové z provozu hracích automatů a heren všech druhů, pocházejí z velké části od nemocných lidí, což lze nazvat v podstatě hyenismem. Na patologických hráčích parazitují nejen majitelé a provozovatelé hracích beden, ale i obce a stát. O tom, že se na gamblerech živí lichváři a různí vyděrači, není snad ani třeba hovořit. Není třeba příliš rozebírat ani to, že patologické hráčství ničí a devastuje rodiny, samotné gamblery, že je spojeno s majetkovou i násilnou kriminalitou a že léčení hráčů stojí zdravotnictví (stát) obrovské peníze, které jsou navíc vynakládány většinou marně, neboť léčba gamblerů je až tragicky neúčinná.

A co dělají stát a obce, když se „snaží“ řešit negativní dopady hazardu? Rvou se o peníze, totiž o drobky, co jim v podobě zdanění hazardu padají z příjmů majitelů hracích automatů, heren a vůbec všelijakých „hráčských doupat“, pardon kasín. O tom, že by tím stát a obce řešily problémy a zhoubnou podstatu hazardu, si snad nemůžeme nechat ani zdát. Česko je hernami a herna-bary stále přímo poseto a víc než hazardu se u nás vychází vstříc snad jen holdování alkoholu. Al-Džazíra podle mě přehání v líčení důsledků rozbujení hazardu a jeho sociálních dopadů. Zatím! Snad! Ale má pravdu, že se proti hazardu u nás téměř nic nedělá. Minimálně to tak „z vonku vyzerá“.