Ad) Kdo dnes hájí Nohavicu…

Kdosi prý pronásleduje učitelku Veroniku Valíkovou za její podporu Jaromíra Nohavici, neboť o ní někdo v diskusi veřejně napsal, že by neměla učit děti, protože je prý ruský šváb, když Nohavicovy písně stále poslouchá.

Pár ruských švábů čili rusů domácích jsem už viděl a mohu prohlásit, aspoň podle fotky, kterou zde paní Valíková prezentuje jako svou podobenku, že se paní učitelka tomuto hmyzu ani v nejmenším nepodobá. Nicméně netuším, jestli má či nemá učit děti. To ať si s ní vyřídí rodiče dětí, které učí a škola, v níž své povolání provozuje, pokud vznikly nějaké dohady, zda je vhodnou pedagožkou. 

Jiná věc je, zda si paní učitelka načrtnutý problém dokáže vyřídit sama se svým nitrem. Jelikož však cítila potřebu napsat sveřepou obhajobu (zde) ani ne tak Jaromíra Nohavici jako svých vlastních postojů, domnívám se, že nejspíš moc ne. Jako červená nit se jejím článkem táhne absurdní představa, že je zmíněný písničkář zakazován a pronásledován a že je pronásledována a zakazována i ona sama.

Nic takového se však ani jednomu z nich neděje. Svědčí o tom, že paní Valíková mohla bez potíží uveřejnit zde na blogu (a kdovíkde ještě) svůj obhajovací text a pan Nohavica mohl klidně napsat a nazpívat bez následků svou novou virtuálku „Počkáme, co řekne“ a uveřejnit ji na obskurním YouTube kanálu Jany Bobošíkové. Že je tento kanál obskurní, uvádím jako svůj názor, stejně jako, že „virtuálka“ je jen eufemistický název pro stupidní a lživou odrhovačku. Ostatně sama paní Valíková uvádí, že ta píseň není hluboká, a naopak je jednoduchá, což považuji rovněž za eufemismus.

Rozlišovat mezi negativním kritickým názorem a odsouzením, zakazováním a pronásledováním dělá Veronice Valíkové obecně potíže. Chápu, že se jí dotklo, respektive se o ni rozmázlo jako blátivá koule, když někdo napsal, že je ruský šváb a nemá učit naše děti, poslouchá-li stále Jarka Nohavicu. Jenže s něčím takovým musí počítat každý, kdo publikuje, nebo jinak vystupuje na veřejnosti. Nikdo paní učitelku ale neomezuje, natož aby ji vyhazoval z práce, jak se obává, že jí to snad hrozí.

Myšlení paní Valíkové je vůbec zvláštní. Nohavica mohl vyjádřit svůj postoj k Putinovi tím, že od něj přijal Puškinovu medaili a nevrátil ji, když Putin rozpoutal agresi vůči Ukrajině, mohl napsat „jedovatou virtuálku Počkáme, co řekne, v níž ironizuje jednání některých politiků“, avšak když jeho postoje i nejnovější počin kdokoli zkritizuje či odsoudí, je to prý jakási (asi totalitní) „společenská norma“. Kde k tomu názoru paní učitelka přišla, je ve hvězdách, nebo spíš v její paranoidní (?) mysli.

Podle paní Valíkové píše Jaromír Nohavica protestsongy, které „ze své podstaty ironicky glosují a kritizují mocenskou garnituru, podrývají její autoritu a ukazují věci v jiném světle“. Paní učitelka to dále upřesňuje: „Proto bývají jejich autoři tak často pronásledováni, likvidováni, posíláni do vyhnanství i do gulagů. Své o tom věděli Dante Alighieri, Alexandr Sergejevič Puškin, Karel Havlíček Borovský i Ivan Martin Jirous.“ 

To je skvěle vyjádřeno, až na to, že Nohavicu ani ji samotnou nikdo nepronásleduje, nelikviduje, neposílá do vyhnanství či do gulagu. Také nevím nic o tom, že by se zmínění literární velikáni lísali k diktátorům, přijímali od vládců medaile a podrývali autoritu těch, kteří podporují napadenou a bránící se zemi, zatímco agresora nechávali v klidu, a ještě obviňovali napadeného, že „velí do války“ a „klaní se symbolu kosy“.

Tady narážím na báseň jistého Marka Řezanky „Pro lásku boží“, která začíná: „Do války velet se dnes jaksi nosí, a kdo by mír chtěl, je hned ‚dezolát‘, jenž neklaní se před symbolem kosy…“. Její autorství bylo chybně připisováno Jaromíru Nohavicovi, nicméně ten se o oné básni vyjádřil pochvalně, což odpovídá tomu, že písničkář nerozlišuje, kdo je napadený a kdo útočník, pomíjí ruské vraždění na Ukrajině, ale má potřebu utahovat si (ve virtuálce) z amerického prezidenta a v souladu s ruskou propagandou se snaží vyvolávat dojem, že je Česko a jeho vláda slouha, který čeká na to, co řekne USA. 

Abych to ale celé shrnul, nevím, co Veronika Valíková vykládá ve škole svým žákům či studentům, takže nevím ani to, jestli má či nemá učit děti. Jisté je, že učí, ale pokud žákům tvrdí, že jsou u nás zakazováni nějací umělci a pronásledovaní jejich fanoušci, a to je, jak sama uvádí, znakem totalitních režimů, pak si myslím, že by její učitelování bylo na pováženou. Potom by se totiž pokoušela své posluchače indoktrinovat nepravdami, což bylo vlastní totalitním učitelům.