Falešné ego brání v poznání a realizaci Boha a lásky

Dnes má mnoho lidí tendenci chválit sebe sama, povznášet se nad druhé, být neuctivý k ostatním (a přírodě) či nenávidět ty, kteří si o dotyčném dovolí říci něco nepříjemného. Také se nám často zdá nepříjemná představa, že nás něco (příroda, Bůh) svými schopnostmi přesahuje. Nemáme zkrátka většinou rádi, když se objevuje moc znaků, že my jsme v porovnání se společností jen jedním malým dílkem lidstva a v porovnání s vesmírem neskutečně malá buňka. Máme možná i strach, že ve skutečnosti jsme příliš malá stvoření nato, abychom se na sebe mohli pyšnit. To je ego. Nahlížíme především na sebe, na své vlastní uspokojení, ale nehledíme na druhé a jsme neuctiví k ostatním lidem, přírodě i k Bohu.

Ego ale brání tomu, abychom poznali skutečnou lásku a Boha. Jsme-li totiž egoističtí, uznáváme vlastně především sebe, což nám brání v uvědomnění, že na světě je mnoho věcí, které nás spíše přesahují. Znaky, že jsme velmi malí, jsou všude, ale stačí jeden příklad: My jsme nicky už ve srovnání se Zemí (či přírodou); Země je nicka v porovnání se Sluneční soustavou; Sluneční soustava je nicka v porovnání s naší Galaxií jako celkem; a naše Galaxie je nicka v porovnání s celým Vesmírem. Takže jak velké nicky jsme ve skutečnosti my? (Autor článku používá výraz „nicka“, kterým jiným slovem vyjadřuje výraz „nicotný“.) Je dobré uvědomit si tuto naši nepředstavitelnou malost.

S egem jen stěží pochopíme Boha (Vesmír). Musíme si uvědomit, že nás přesahuje a že je ve skutečnosti Tvůrcem všeho, co vidíme i nevidíme. Pak bude nepochybně snazší poznat skutečnou lásku, protože Bůh lásku ztělesňuje. Ego je tedy po strachu další překážkou, která nám může činit problémy při hledání Boha a lásky.

Tři kroky, jak si uvědomit svoji podřízenost a tím regulovat či úplně zničit ego:

1. Chceme-li skutečně poznat lásku a Boha a toužíme po tom, může se stát, že samotné dobré skutky činěné s láskou nás od ega postupně osvobodí – protože s tím, jak láskou v podstatě sloužíme ostatním, uvědomujeme si postupně, že jsme jen dílek mnohem většího celku a to nás může vést k dalšímu a dalšímu poznání.
2. Také se můžeme pravidelně dívat na oblohu a bedlivě přemýšlet o tom, co vidíme. Ve dne na nebi vidíme mraky a Slunce. I ty mraky jsou zpravidla vždy větší než my. Natož Slunce, do kterého by se podle astronomických propočtů Země vešla 1,3 milionkrát! V noci na nebi při jasné obloze vidíme hvězdy a Měsíc. Mnoho hvězd, které vidíme, jsou stejně velké, ne-li větší než Slunce. My je vidíme jako tečky jen proto, že jsou příliš daleko. Ale i ta skutečnost, že jsou hvězdy daleko, nám může posloužit, abychom si uvědomili, jak je vesmír velký. Přitom část vesmíru, kterou my ze Země vidíme, je tak miniaturní, až by jeden svou podřízeností plakal! A Měsíc, ten si také zaslouží svoji úctu. Třeba už jen proto, že nebýt něj a jeho gravitace, tak se Země otáčí jak chce a s největší pravděpodobností by tu nebyly podmínky k životu.
3. Nemusíme se dívat jen na oblohu, ale i kolem sebe, abychom viděli přímé projevy pozemské přírody. Stačí jen si prohlédnout krajinu od horizontu k horizontu a zapřemýšlet o tom, kolik síly, života a v jistém slova smyslu i svatosti se v té krajině může skrývat. A pak si uvědomit, že za kopci jsou další nížiny, hory, řeky, oceány, pouště, ledovce...; že je toho za těmi kopci mnohem víc než si myslíme a všeho jsme jen pouhou malou součástí.

A teď si, prosím, uvědomte, že vše kolem vás, i vy samotní, jste byli stvořeni Bohem...

Ti, kteří již hledají cestu k Bohu a uvědomují si postupně, co vše je Mu podvolené, mohou z této skutečnosti případně cítit i strach. Mít strach z Boha znamená, že si již začínáme uvědomovat Jeho sílu, což je určitě pozitivní. Je však lepší, když strach z velikosti Boha nahradíme láskou k Bohu, oddaností a pokorou. Když se té boží lásce podvolíme. Samotné uvědomnění, jak je Bůh veliký, nás totiž bude iniciovat k tomu, abychom se zbavili ega a naslouchali Bohu, neboť je všemocný a On je náš původní Otec. A to, že budeme Bohu naslouchat, nás bude nutit, abychom poslechli i Jeho pokyn „miluj bližního svého“. A tak se můžeme nakonec dostat i k pravé lásce mezi námi lidmi...

Ke strachu z Boha bych mohl poněkud mimo téma článku dodat ještě toto: Bůh je nesmírně velký, mocný, ale zároveň velmi milý. Je ochoten odpustit lidské hříchy i v hodině smrti, pokud si dotyčný člověk na poslední chvíli své hříchy uvědomí, bude jich litovat a pocítí přízeň k Bohu. Proto bychom se Boha neměli příliš bát. Ježíš Kristus na kříži potvrdil přítomnost v Království nebeském zločinci, který (rovněž na kříži) pocítil ke Kristovi přízeň a cítil se vinný. Také v hinduismu je určitý příměr, který říká, že vzpomene-li si člověk v hodině smrti na Krišnu, bude jeho duše osvobozena. To však v žádném případě neznamená, že bychom měli svoji duchovní realizaci neustále oddalovat, protože zde žijeme, abychom hledali pravdu a nikdo neví, kdy jeho smrt přijde!

Viz. také článek: Kvantová fyzika a zázraky aneb Plastická realita - je již existence Boha dokázána vědou?

Vydáno také na Fenoménu 2012.