Šlik u zdi letohrádku a jak to bylo dál

       Příběh hrdiny bitvy na Bílé hoře zná v Čechách každý školák. V úvodu svého legendárního songu jej zvěčnil i Karel Kryl.

        " Osmého listopadu 1620 u letohrádku Hvězda na Bílé hoře zůstal v boji z vojsk Království českého poslední praporec, moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže....."

         Člověk by čekal, že Šlikovo jméno ponese ulice či náměstí v každém větším městě a soch a pomníků bude mít nepočítaně. Že budeme mít alespoň rychlík Praha - Ostrava s jeho jménem.  Nebo tankovou divizi Jindřich Šlik. Kupodivu to tak není, i když Šlikovo jméno je možná jediné, které se vybaví průměrnému Čechovi při slovech " bitva na Bílé hoře ". Dokonce i Ottův slovník naučný, toto erbovní a završující dílo českého národního obrození o Jindřichu Šlikovi mlčí. Díl XXIV., St - Šyl nám nabídne jména tak exotická jako jsou Šlenkar Khryša, spisovatel hornolužický nebo Ilja A. Šljapkin, literární historik ruský, ale jméno legendárního reka se samostatného hesla nedočkalo. Ale proč ?

          Nejdříve několik upřesňujících poznámek :

          1/  Jindřich Šlik bývá často mylně zaměňován za svého vzdáleného příbuzného / snad bratrance / Jáchyma Ondřeje, popraveného 21. června 1621 na Staroměstském náměstí při známé exekuci.

          2/  Šlikův moravský pluk nepadl  " do posledního muže ", jak se traduje, i když utrpěl těžké ztráty a např. podle historika Josefa Janáčka prakticky přestal existovat.

          3/  Nepadl ani sám Šlik. Zranění, která v bitvě utrpěl, nebyla ani příliš těžká, neboť mu nebránila putovat v příštích dnech do vídeňského zajetí a následně k soudu.

          A právě zde, v posledních týdnech roku 1620, začíná nová a pro většinu z nás neznámá část dlouhého Šlikova života.

          Jindřich Šlik z Holíče a Pasounu, jak znělo jeho celé jméno, byl mimořádným vídeňským tribunálem souzen ještě téhož roku a byl shledán.....nevinným !

          Podle tehdejších zvyklostí soud uznal, že obžalovaný byl najat moravskými stavy jako námezdní síla a do politiky se nepletl. Jeho profesionální schopnosti, osobní odvaha i disciplinovanost jeho vojáků byly naopak vysoce oceněny a čerstvě očištěnému vojevůdci bylo obratem nabídnuto velitelské místo v císařské armádě.

         Tehdy asi třicetiletý Šlik se příliš nerozmýšlel a nabídku přijal. A v osudových dnech června 1621, pouhých 7 měsíců po bělohorské bitvě, kdy na popravčí lešení v Praze vystupovali jeden po druhém odsouzení představitelé českých stavů, válčil bělohorský hrdina, teď už plukovník císařského vojska a čerstvý katolík / ano, Šlik už pár měsíců po Bílé hoře přestoupil ke katolictví ! /, po boku Albrechta z Valdštejna v uherských nížinách.

          Následovala zářná a dlouhá kariéra - už roku 1623 byl jmenován generálem zbrojmistrem, roku 1627 polním maršálem, v letech 1632 až 1649 byl prezidentem Dvorské válečné rady, dnes bychom asi řekli ministrem obrany rakouské říše.

         Nutno říct, že se jednalo o kariéru zaslouženou a zcela přiměřenou mimořádným schopnostem tohoto zajímavého muže. Snad můžeme přimhouřit oči i nad tím, že se obohatil na pobělohorských konfiskacích - jeho zisk byl jen drobečkem ve srovnání s tím, jak se na zabaveném majetku exulantů obohatila například pověstně chamtivá protestantka / ! /  Magdalena Trčková z Lípy.

        Svět opustil náš hrdina 5. ledna 1650, třicet let po bitvě na Bílé hoře, jako vážený politik a uctívaný voják ověnčený tituly, řády i majetky, mj. i Řádem zlatého rouna - vyznamenáním propůjčovaným španělským králem jen nejvýznamnějším katolickým šlechticům Evropy.

         Nesuďme příkře muže, který sváděl své nelehké boje před čtyřmi sty lety. Jen si znovu připomeňme, že hrdinové v Čechách nemívají lehký život. Ani ten posmrtný.