Neslavné husitské prohry VIII. - Lipany 1434

Příběh bitvy u Lipan byl mnohokráte popsán a je notoricky známý. To, co se událo v posledních hodinách před zahájením boje, je ale neméně zajímavé. Stačilo málo a ke slavné bitvě vůbec nemuselo dojít.

Lipanská bitva samotná se udála v neděli 30.května 1434, ale obě vojska dorazila na mírně se zvedající pláň mezi vesnicemi Lipany a Hřiby už v pátek 28.května pozdě odpoledne. Obě armády zaujaly bojové postavení a začalo první vyjednávání.

Panská jednota je sice oficiální, ale matoucí název pro pestrou koalici,kterou kromě mnoha příslušníků panského stavu tvořili i rytíři, zemané, příslušníci městských hotovostí i měšťané mnoha měst královských i poddanských. Byli zde katolíci i umírnění husité.

Proti nim stálo tvrdé jádro husitských fundamentalistů a profesionálních válečníků - sirotci a táborští. Doplňovala je hotovost mnoha husitských měst, mj. Písek, Prachatice, Kutná Hora, Kolín, Klatovy a další.

Zatímco panská jednota se dohodla jednomyslně a velením pověřila někdejšího Žižkova spolubojovníka Diviše Bořka z Miletínka, velení na druhé straně se rozpadalo do triumvirátu Prokop Holý /táborští/, Jan Čapek ze Sán /sirotci/ a Ondřej Keřský z Římovic /táborská jízda/.

Páteční vyjednávání bylo krátké a brzy je ukončila tma, ale obě strany se dohodly na pokračování rozhovorů příští den, tj. v sobotu.

Následující den se vyjednávání rozjelo naostro a maraton, při kterém táborsko-sirotčí velitelé opakovaně přijížděli do tábora panské jednoty a vraceli se zpět ke svým, aby se poradili o návrzích protistrany, dával svým dalším a dalším protahováním naději, že horké hlavy vychladnou a k dohodě přeci jen dojde. V sobotu se tak nestalo, ale odložení rokování na další den, na neděli 30.května, dávalo dobrou šanci ke smíru.

Mezitím začaly do táborsko-sirotčího ležení docházet jedna špatná zpráva za druhou. Na bojiště se nedostavili někteří významní spojenci - jmenovitě Petr Zmrzlík, Arnošt z Leskovce, Mikuláš Trčka, Matěj Salava z Lípy a jiní. Co jméno, to několik set bojovníků pěších i jízdních.

Druhá špatná zpráva bylo jednání Bedřicha ze Strážnice. Tento vynikající táborský diplomat, vojenský stratég a, ač kněz, otec čtyř dětí, se sice na bojiště dostavil, ale zaujal nečekaný postoj. Podle něj by se táborsko-sirotčí koalice měla bitvě vyhnout. Strategická situace i nálada v zemi jsou pro koalici nepříznivé a je nutné uzavřít s panskou jednotou smír. V boji je v tuto chvíli vhodnější pokračovat politickou a diplomatickou cestou.

Šokovaní táboři nemohli zpočátku uvěřit vlastním uším a vzápětí situace rychle vygradovala v roztržku. Kronikář to popsal takto:"Kněz Bedřich, že je napomínal ke smlouvě, sotva jim z rukou ujel se třemi sty, kteří se ho přidrželi."

Třista jezdců, kteří opustili tábor společně s Bedřichem ze Strážnice několik hodin před bitvou bylo bolestnou ztrátou, ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Svou neúčast v nadcházející bitvě oznámil listem Jakoubek z Vřesovic, severočeský magnát, který vybudoval v území pod Krušnými horami skutečné kališnické impérium téměř z ničeho a jehož příjezd byl netrpělivě očekáván. Jakoubkova soukromá armáda čítající až 2.000 mužů místo toho oblehla bezvýznamný hrad Kostomlaty a mazaný Jakoubek vzkázal, že potřebuje armádu zde.

V neděli pokračovalo jednání velitelů znepřátelených vojsk znovu, tentokrát už ve značně nervóznější atmosféře. A byli to nakonec sirotci, kdo odmítli jakékoli ústupky, zvláště nepochopitelně pak zřízení budoucí centrální zemské vlády, jejíž ustanovení politici panské jednoty navrhovali. Okolo třetí hodiny odpolední se sirotci i táboři zvedli a opouštěli stan, ale ještě na odchodu kdosi z nich vykřikl slova, která nám zaznamenal kronikář:" Tak ať tedy rozhodnou pěsti !"

A zbytek jsou dějiny....