Statisticky vzato bylo střetnutí u Hiltersriedu možná nejtragičtější bitvou českých dějin vůbec. Nevybavuji si jinou porážku českého vojska, kde by na bojišti zůstalo 90% mužů.
Plzeňský landfrýd /spolek několika silných západočeských měst/ a rožmbersko-budějovická koalice ovládaly v průběhu husitských válek obrovský pás země od českomoravského pomezí na jihu přes Třeboňsko, Budějovicko a Pošumaví až k Plzni. Vznikla tak rozsáhlá katolická enkláva, která nedala kališníkům spát a svou vojenskou silou pro ně představovala stálé nebezpečí. Na jaře 1433 se husitští spojenci rozhodli k definitivnímu úderu proti jednomu z těchto dvou mocenských center katolictví.
Volba padla na Plzeň - kališnické strany ještě jednou projevily ochotu utlumit vzájemné rozpory a tak se před Plzní podařilo soustředit obrovské, možná až dvacetitisícové vojsko, které město oblehlo a uzavřelo přístupové cesty. Zásobování tak velké armády se brzy ukázalo značně problematickým. Zásobovací oddíly rekvírovaly potraviny i píci pro koně v okolí města ve stále širším okruhu, ale pro tak velkou koncentraci vojsk to bylo stále nedostačující. Pozornost velitelů se logicky upřela do blízkého Bavorska, které si po několika neúrodných letech dopřálo bohatou sklizeň.
16. září Prokop Holý vyslal špížovací /zásobovací/ oddíl, jehož úkol byl jediný - přivézt z Bavorska zásoby pro obléhatele Plzně. Prokop neponechal nic náhodě, vedením výpravy pověřil dva zkušené válečníky, táborského hejtmana Jana Parduse z Hrádku a s místními poměry dobře obeznámeného domažlického hejtmana Jana Řitku z Bezdědic. Na cestu se s oběma veliteli vydala skutečná armáda, 500 jezdců a 1500 pěších.
Vojsko bez potíží překročilo zemské hranice a v okolí města Cham začalo obvyklé plenění.
První smůlou kališnických vetřelců byla nečekaná přítomnost bojovného falckraběte Johanna von Neumarkt na blízkém Neunburgu se silným zbrojným oddílem. Falckrabě neváhal poslat husitům vstříc vojáky sice zkušené a dobře vycvičené, ale přece jen početně mnohem slabší, asi 200 jezdců a 600 pěších. Je zajímavé, že vedením celého oddílu pověřil Čecha Hynce Pluha z Rabštejna.
Druhou smůlou a pozdější příčinou vysokých ztrát bylo rozhořčení místních poddaných, kteří se cestou přidávali k falckraběcímu vojsku a tak malou armádu výrazně posílili.
Třetí a rozhodující faktor byla rychlost a rozhodnost, s jakou se Bavoři objevili na místě střetnutí a zaútočili.
Rychlost útoku znemožnila Čechům včasné uzavření vozové hradby a jízda, která vnikla dovnitř, začala rozsévat zkázu. Hradba pevně spojených vozů, která při útoku zvenčí poskytovala spolehlivou ochranu, se po vniknutí nepřátelských jezdců změnila v past bez možnosti úniku.
Ještě horší hrůza nastala, když čeští obránci zeslábli a za jízdou vnikli do vozové hradby i rozzuření bavorští venkované. Zatímco profesionální žoldnéři by ještě byli ochotni brát zajatce a následně si vydělat na výkupném, u místních zemědělců nic takového nepřicházelo v úvahu. Ani Rabštejnský, ani von Neumarktův syn Kryštof /druhý velitel výpravy/ neměli odvahu postavit se rozdivočelému davu do cesty a tak se závěr bitvy změnil v opravdová jatka.
Na cestu se od Plzně vydalo 1800 až 2.000 mužů, počet navrátivších se od Hiltersriedu kolísá v dobových pramenech i v pracích historiků od 130 do 180, většinou jezdců včetně obou hejtmanů.
I Hiltersried má své smutné resumé - nejzuřivěji bojovali proti husitům ti nejprostší a nejchudší vesničané. Ti, jejichž jménem se kališničtí ideologové už od dob Jana Želivského tak rádi oháněli.
