Jestliže události v předchozím dílu /Waidhofen 1431/ měly alespoň nějakou humornou konotaci, táborská a sirotčí výprava na Slovensko ve stejné době byla skutečnou antickou tragédií.
Nejenže znamenala děsivé ztráty v řadách Sirotků, ale události v jejím průběhu zasely hlubokou nedůvěru mezi dvěma blízkými kališnickými spojenci, Tábory a Sirotky.
Výpravu započala obě vojska v druhé polovině září 1431. Za ještě poměrně pěkného počasí překročili spojenci Váh a společně plenili pás země ve směru Kralovany, Súčany, Martin, Prievidza, až k Nitře. A zde došlo mezi oběma armádami k nečekanému rozkolu. Historici i dobové prameny se vzácně shodují -nesváry způsobilo dělení kořisti. Zdá se, že Táborům padlo do rukou větší množství cenností, zatímco Sirotci vyšli spíše naprázdno. Následně Prokop Holý porušil válečné zvyklosti a snad na naléhání svých spolubojovníků se odmítl o kořist rozdělit. Ba hůře, oznámil Sirotkům, že výprava končí a jeho armáda se vrací do Čech. Zaskočení Sirotci váhali - buď návrat domů bez kořisti nebo pokračování tažení s nejistým koncem K osudovému rozhodnutí poznamenává historik prof. Jiří Kejř:" Před blížící se zimou a v nebezpečí rostoucí moci nepřítele, jemuž se scházely posily, bylo správné včas odtáhnout domů..... Čapkovy sirotky k jejich debaklu přivedla touha po plenu a kořisti."
Sirotci nadále pokračovali v plenění Nitranské župy a zde 9.listopadu došlo ke zvratu. Na obzoru se vynořilo uherské vojsko, narychlo vyslané Zikmundem, jemuž dominovali zkušení válečníci z tureckého bojiště, vedení sedmihradským vojvodou Ctiborem. Situace se rychle změnila v neprospěch sirotků, ale stále ještě dokázali obstát. Pozvolný ústup sice ztěžovalo zhoršené počasí, především setrvalý déšť, který rozbahnil cesty až k neprůchodnosti, ale pochod pod ochranou vozové hradby neměl trvat daleko. Bylo potřeba dojít pouze k mostu u Hlohovce, kde bylo možno přejít Váh na moravskou stranu. Zde však pronásledované husity čekal šok - most přes Váh byl stržen !
Byla-li dosavadní výprava katastrofou, od této chvíle se změnila ve skutečný armagedon. Ale ani tehdy se Sirotci nevzdali. Velitel Jan Čapek ze Sán přikázal vypřáhnout 120 vozů naplněných kořistí a ponechat je nepříteli a s pouhými 70 vozy, naloženými jen tím nejpotřebnějším, se vydal na druhou etapu "pochodu smrti", který se ještě o 500 let později bude vyučovat na vojenských školách jako mistrovské taktické řešení zdánlivě bezvýchodné situace. Po levém boku Váh, po pravém boku řadu opláštěných vozů, z nichž ti nejzkušenější bojovníci odráželi útoky lehké uherské jízdy, se krok za krokem, často až po pás v bahně, sunuly trosky sirotčí výpravy k Ilavě, kde konečně po deseti dnech mohli překonat nejbližší brod na Moravu.
Ihned po návratu Sirotků do Čech byl nalezen viník ilavské pohromy. Byl jím podle obecně přijímaného úsudku Prokop Holý, který přikázal most po přechodu svého vojska strhnout, přestože věděl, do jakých nesnází tím Sirotky na slovenské straně uvrhne. Počty obětí lze jen odhadovat, při obvyklém stavu sirotčích vojsk mohly ztráty činit 2000 až 3000 mužů, přičemž se zajatci Uhři příliš nepočítali. Ani takovému boháči, jako byl Zikmund Huler z Hořovic, nepomohla nabídka výkupného - ihned po zajetí byl ubit uherskými vojáky.
S přihlédnutím k ilavské tragédii mnohem snáze pochopíme lehkost, s jakou Jan Čapek ze Sán ve finále bitvy u Lipan o 18 měsíců později předčasně opustil bojiště a ponechal Prokopa Holého jeho osudu.
