Neslavné husitské prohry - Most 1421

Stateční. Neúnavní. Geniálně vynalézaví. Zahánějící nepřítele pouhým zpěvem. Neporazitelní. Takoví prý byli husité. No, někteří možná....

Bude mi ctí a potěšením provést čtenáře alespoň několika výprasky, které "boží bojovníci" utrpěli v letech 1419 až 1434. V době kruté občanské války, které, bůhvíproč, říkáme "husitská revoluce". A poněkud uvést na pravou míru 150 let pěstovaný kýčovitý obrázek, zmíněný v perexu

Jedna z prvních velkých porážek potkala husitské bojovníky u severočeského města Most v srpnu 1421, pouhý rok po bitvě na Vítkově. Hrad na homolovité hoře, dodnes dominující okolí města,  husité neprodyšně oblehli. Hradní posádka nebyla nijak zvlášť bojovná a po několikadenním vzájemném hašteření nabídla kališníkům velkorysé řešení. Předají husitům hrad bez boje a za to jim bude umožněno odejít s rodinami a osobními věcmi jinam. Většina zkušených kališnických velitelů souhlasila, ale k dohodě nedošlo. Jan Želivský a jeho skupina pražských radikálů rozhodla jinak a Želivského slova nám zachoval kronikář: "Nač by to bylo, nechati jich odejíti a potom na jiném hradě opět jich dobývati." Není divu, že takto předem odsouzená hradní posádka se rozhodla bránit své životy se zoufalou neústupností.

 Zpráva o obležení mosteckého hradu vyburcovala některé severočeské šlechtice /jmenováni jsou konkrétně Hlaváč z Dubé, Zikmund z Vartenberka a Mikuláš z Lobkowicz, řečený Chudý/, aby se spojili s vojskem míšeňského markraběte a společně se pokusili hrad vymanit z obležení. Husité, usazení vysoko na kopci a jistí si svou výhodnou pozicí, sledovali přicházející vojsko posměšně. Ba, někteří z nich / dle soudobého kronikáře/ si ukazovali na některé nepřátele prstem a předem si prý zamlouvali jejich zbraň nebo brnění.

Pokud Želivský a spol. počítali s tím, že Sasové do prudkého srázu nebudou útočit, přepočítali se. Míšeňští zaútočili ještě téhož dne odpoledne a neobyčejně krvavou řež zastavila teprve tma. Ztráty byly ohromné, 400 mrtvých husitů, 600 katolíků, ale Sasové přesto bojiště neopustili a zaujali postavení pod kopcem, rozhodnuti za úsvitu zaútočit znovu.

Co se stalo v noci, není ze zpráv kronikářů zcela zřejmé. Historik W. W. Tomek to popsal takto:

" V noci pak strhnul se z příčiny i souvěkým neznámé zmatek podivný v ležení českém, takže ti, kteří stáli v prvním šiku, dali se najednou na útěk; zadnější strženi jsou tím spolu, a utíkali všichni, opustivše vozy, praky a pušky......Jedni běželi bez zastavení až do Chomutova nebo Žatce, jiní až do Loun nebo do Slaného."

Nepochybně tato ostudná porážka přispěla k prvnímu vystřízlivění "božích bojovníků" a velmi pravděpodobně i k pádu a popravě Želivského o půl roku později. Ale následovaly další prohrané bitvy a o některých z nich příště.