Jen málokterá epizoda husitských válek trvá v českém povědomí tak mocně, jako tzv. spanilé jízdy - výpady kališnických vojsk za hranice Čech.
Historik Jiří Kejř uvádí čtyři důvody k výpravám husitů do sousedních zemí:
1. znemožnit nepřátelské útoky
2. odveta za škody napáchané v Čechách
3. politický prospěch z povolnosti protivníků
4. podpora silám nakloněným husitskému hnutí.
Při vší úctě k velkému dílu pana profesora musím říct, že jeden důvod opomněl. A to ten nejzákladnější - kořistnictví. Ať už čteme dobové kroniky nebo práce historiků, popis těchto tažení je stále stejný - oblehli, zapálili, vyplenili, pobili, srovnali se zemí, vyrabovali atd. Žádné šíření kalicha nebo snaha o nápravu církve.
Už od prvních týdnů po vypuknutí revoluce v r.1419 se husitské zbrojné houfce rychle rozrůstaly o živly, pro které byla náprava církve jen vítanou zástěrkou pro bezuzdné obohacování. Je hezké číst o tom, jak Jan Žižka nabírá do svého vojska ubohé nevolníky a cvičí z nich uvědomělé vojáky revoluce, ale důsledky podobných "náborů" byly brzy zřejmé - nekázeň, porušování subordinace, odstředivé směřování pragmaticky zaměřených skupin.
Důsledkem těchto neblahých tendencí byla i porážka kališnického vojska u Chrastavy v listopadu 1428. Cílem sirotčí výpravy bylo zcela otevřeně vyřešit nedostatek zásob při obléhání severočeského hradu Lichnice. Oddíly, vedené hejtmanem Janem Královcem, se proto vydaly do sousední Lužice a příkladně vyplenily lužické příhraničí. Po pouhých pěti dnech se bojovníci vraceli s plně naloženými vozy zpět, když na ně zaútočila městská hotovost Zhořelce a Žitavy, vedená zkušenými válečníky Albrechtem z Koldic a Hanušem z Polenska. Ustupující husité stačili spořádaně sestavit vozovou hradbu a útok odrazit, ale veškeré vozy s kořistí byly ztraceny. Ještě horší byly ztráty mimo vozovou hradbu. Jinak než pleněním nelze vysvětlit velké rozptýlení kališnických vojáků po okolí. Jejich kolegové mohli z vozové hradby jen bezmocně přihlížet masakrování svých méně šťastných kolegů lužickou jízdou. Výsledkem jinak nepříliš významného střetnutí bylo 500 mrtvých, z nichž však jen malá část zahynula v boji. Většina se dílem utopila v řece Nise, část byla nepřítelem upálena ve stodolách.
Přes tyto kruté ztráty nebyl pro Sirotky problém doplnit řady čerstvými nováčky. Už o šest týdnů později nacházíme Jana Královce a jeho oddíly při úspěšných bojových akcích v Kladsku a ve Slezsku.
