Představa, že Jan Žižka byl jakýmsi vojevůdcem českého národa a uznávaným géniem ještě za svého života, je lichá a lze ji snadno vyvrátit.
Pro leckoho může být překvapením chladný, až odmítavý postoj většiny Žižkových významných současníků mezi pražskými i táborskými husity.
Zajímavě upozorňují Josef Pekař a Petr Čornej, že i kališnický kronikář a Žižkův velký příznivec Vavřinec z Březové, ve své knize opakovaně přisuzuje Žižkovi charakteristiku "supra modum audax et stremus" /neobyčejně smělý a udatný/, nikdy ale "sapientia" či "providentia" /moudrost, uvážlivost/.
V textu středověkého kronikáře má tento zdánlivý detail velký význam. Znamená to, že Vavřinec přisuzoval Žižkovi jen část rytířských ctností, na rozdíl např. od Mikuláše z Husi, kterého obdařil oběma přívlastky.
Jistě nás nepřekvapí, že Štěpán z Pálče, žijící v polském exilu, považuje táborského hejtmana za zločince. Podobně neudiví ani odsudek kardinála Piccolominiho, že Žižka "byl darebák, pohotový ke každému zločinu". Více již zarazí kritika kališnického písmáka a prvního českého pacifisty Petra Chelčického, který v polemice s jasnou narážkou na Žižkův vojenský řád říká: "Chtěl-li snad /Bůh/, aby se podle jeho zákona stínalo, sekalo, věšelo, topilo, upalovalo a jinak krev z lidí cedila....?"
"Válka bez pravidel", tak nazývá Žižkovo tažení zemí jiný kališník a husitský veterán Jan z Příbrami: "Dnešní válečníci....naplnili zemi tyranií, loupeží, vraždou a útiskem chudých lidí." Příbram, ač husita, také kritizuje ničení soch a obrazů a obhajuje jejich zachování slovy:"....jsou to knihy křesťanů, neumějících čísti".
Další kališnický veterán Jakoubek ze Stříbra žaluje, že Žižkova "válka pro krev Kristovu zvrhla se rychle v lakomství, lakotu, ukrutenství, vraždy, nenávist, krádež...".
Největší šok nám ale způsobí autor, od kterého bychom to čekali nejméně. Táborský kněz Mikuláš Biskupec sepsal ke konci husitských válek kroniku, ve které zvěčnil krušné počátky Tábora a jeho vývoj v prvních letech revoluce. V ní pojmenovává i nejvýznamnější táborské osobnosti té doby. Jan Žižka ovšem není v této kronice zmiňován ani jednou !
To není a nemůže být náhoda - Mikuláš patřil spolu s Žižkou k zakladatelům města, osobně se znali a společně překonávali nejtěžší chvíle po založení táborského hradiště. A sluší se říci, že Mikuláš Biskupec nebyl žádný změkčilec. Ještě v bitvě u Lipan stál po boku tvrdého jádra táborů a Sirotků proti panské jednotě. Ale i jemu byla Žižkova surovost nepřijatelná a vnímal ji jako skvrnu na pověsti kališnického hnutí. Historik Josef Pekař vysvětluje toto vymazání Žižky z táborské paměti tím, že "pozdější Tábor nerad vzpomínal na svůj záchvat chiliastický a temně fanatického ducha jeho".
JAK SE VYRÁBÍ GÉNIUS
V Žižkově monografii historika Františka Šmahela čteme věty, které vypovídají o mnohém a já nemohu odolat, abych necitoval:" S výjimkou prací zahraničních vojenských specialistů, kteří z neznalosti českých pramenů husitské válečnické umění nedoceňují, všechna domácí literatura považuje Žižku za vojenského génia".
Jak rozkošné, jak vypovídající ! Zahraniční specialisté neznají české prameny ! Co to, nemají snad vlastní ? Nebo neumějí latinsky ? Vždyť husitství podle českých historiků otřásalo Evropou, desetitisíce žoldnéřů prchaly ze země ! Copak se nepoučili od českých válečných géniů ? Nenakoupili selské vozy, nepobili své cepy hřeby a železem ? Nevylíčili svým novinek dychtivým kronikářům ty nové a převratné divy vojenství, které užívali ti geniální čeští válečníci ?
Nikoliv, milý čtenáři - nepoučili, nenakoupili, nevylíčili. Husitská revoluce byla, přes všechno české zajíkání se genialitou a světovostí, jen strašlivou občanskou válkou, při které české království ztratilo téměř polovinu obyvatelstva a kdysi přebohatá vlast Karla IV. zchudla tak, že v letech 1433 - 1434 panoval v zemi hladomor a v roce 1434, posledním roce války nebylo v zemi obilí už ani na zasetí.
A jsme zase u jednoho z mnoha mýtů českého husitství - o zničení a ožebračení země křižáckými výpravami. Ten už ale dávno vyvrátil historik Petr Čornej, který si dal tu práci a v 80. letech 20. století shromáždil dostupné informace o ekonomické situaci v Čechách v letech 1419 - 1434. A výsledky jsou neúprosné.
V letech 1423 - 1429 se cena 1 strychu žita drží okolo 3-4 grošů, ostatní obilí podobně. Ještě v letech 1430/31 se cena drží na 4-6 groších za 1 strych, což odpovídá cenám v okolních zemích. Teprve pak přichází zlom, na přelomu let 1432/33 ceny vystřelí na 30-35 gr, o rok později pak na neuvěřitelných 60 gr. za 1 strych žita.
Stačí, abychom si uvědomili, že v sousedních zemích, v Bavorsku, Sasku, Rakousku, byla právě tehdy obstojná úroda a vidíme nejen, že hospodářská katastrofa země je záležitostí výhradně domácí, ale také, že kruciáty v letech 1420, 1421, 1427 a 1431 ekonomickou situaci v zemi nijak neovlivnily.
Teprve po roce 1432, kdy se přiblížila dohoda se Zikmundem a zemi zcela ovládla "bratrstva", rozpoutal se bratrovražedný boj o vyjednávací pozice. Boje mezi jednotlivými kališnickými frakcemi už téměř neustávají a země začíná kolabovat.
ROMANTICKÉ FINÁLE ANEB ŽIŽKA POSMRTNÝ A DNEŠNÍ
Truchlivé konce husitských válek otec českého dějepisu František Palacký sice zaznamenal, ale hlavní příčiny této národní tragédie zcela v duchu romantického světonázoru nezdůrazňoval. Postava Žižky - Čecha bojujícího proti Němcům, pokorného křesťana bojujícího proti zhýralé církvi, malého českého Nebojsi porážejícího obrovské armády cizáků, českého válečného génia zesměšňujícího hloupé křižáky, zapadající po pás do bahna u Sudoměře - to vše se proměnilo v sladký jed, zaplavující české duše v podání šestákových románů i skutečných uměleckých děl.
Palacký dal husitskému mýtu vědecký fundament a autorita "otce národa" zůstala neotřesitelná i později. Tomek, Novotný, Bartoš a další historici bez větších výhrad přejímali přibarvenou "historickou realitu", sloužící "národním zájmům" a především potřebám politiků. Ti pak bojovali o "českou věc národní", především však o hřejivá poslanecká místečka ve vídeňském a později i československém parlamentu. Kdo chce něco vědět o vrcholně zkarikovaném husitství v rukou a ústech českých politiků, nechť čte Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona nebo desítky dalších povídek Jaroslava Haška na toto téma.
I ti nejstřízlivější čeští historici, jdoucí na dřeň doby /Pekař, Kejř, Šmahel, Čornej/, cítili a podnes cítí povinnost ošperkovat své texty o husitství /leckdy i v rozporu s jejich obsahem/ nezbytnou mantrou - génius, třesoucí se Evropa, nikdy neporažený národ.
Češi 21. století, vysedávající u počítačů, jezdící v elektromobilech a spojující se přes barevný displej svých mobilů s kterýmkoli místem na světě, nepotřebují vybájeného hrdinu ani nacionalisticky toxický výklad vlastních dějin. Potřebují dobře fungující stát, poctivé a odvážné politiky /ne, nesmějte se/, spravedlivě a rychle rozhodující soudy, výkonnou policii, špičkové školství a otevřenou zemi. Iluze národa selhala jen ve 20. století nejméně třikrát - 1938/39, 1948, 1968. Je třeba vyčpělou ideu národa bez lítosti opustit a vydat se na nelehkou a dobrodružnou cestu společenství sebevědomých, vzdělaných a ve světě orientovaných občanů.
A slavný trocnovský zeman ? Jana Žižku, ať lapku nebo vojevůdce z českých dějin vymazat nelze, na to vyryl ve své době příliš hlubokou brázdu. Dejme mu však místo, které mu po právu náleží. Nic více, nic méně.
