Některé mýty, vážící se k osobě trocnovského zemana, jsou obzvláště houževnaté. Nejvíce snad ten o vyhánění křižáků z Čech.
ŽIŽKA A KŘIŽÁCI
Žižka a křížové výpravy, toť historie vpravdě detektivní. Můžeme číst o dějinách této neklidné doby opakovaně a znovu a znovu, výsledek bude stále stejný a stejně překvapivý - s výjimkou šarvátky na Vítkově Žižka proti křižákům nikdy nebojoval !
PRVNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Jediné střetnutí s křížovou výpravou, které kdy Žižka podstoupil, byla zhruba hodinová šarvátka s jezdeckým oddílem míšeňského markraběte Heinricha von Isenburg na Vítkově. A i z té mu musel pomoci oddíl Pražanů, kteří ve chvíli pro Žižku kritickou napadli míšeňské z boku a způsobili zastavení útoku, ústup oddílu a ukončení boje /blíže můj článek Mýtus a realita - bitva na Vítkově/.
Toť vše - nikdy předtím a nikdy potom se Žižka s křížovou výpravou neutkal.
DRUHÁ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Z celé dvěstěpadesátistránkové Žižkovy monografie věnuje její autor historik František Šmahel druhé křížové výpravě jeden jediný odstavec. Z více než dvanáctisetstránkové monografie Pekařovy jsou této kruciátě věnovány odstavce dva, méně než jedna strana díla. Proč ? Protože není o čem psát. Táborský hejtman se bojů druhé kruciáty vůbec nezúčastnil.
Druhá křížová výprava překročila české hranice koncem srpna 1421 a boje se odehrály ve čtyřech následujících zářijových týdnech.
Křižáci se poměrně rychle zmocnili Chomutova a Kadaně, oblehli Žatec a Bílinu. Jejich pobyt v Čechách, okořeněný několika bitkami s Pražany, ovšem netrval dlouho. "....zásluhou vnitřních neshod, nekázně a nevytrvalosti" /Pekař/ ukončila výprava 2. října obléhání a vrátila se do Saska.
A CO ŽIŽKA ?
Důvody Žižkovy neúčasti v bojích proti druhé křížové výpravě jsou pro historiky tak trochu záhadou. Jisté je, že Žižka se boji s křižáky vyhnul vědomě.
Jeho pohyb v týdnech kruciáty je totiž poměrně dobře zdokumentován. 2. až 10. září zastihujeme táborského hejtmana na Orlíku u jeho přátel, pražské patricijské rodiny Zmrzlíků ze Svojšína. Dnem 12. září je odsud adresován známý "Dopis domažlickým", ve kterém Žižka poněkud velkohubě oznamuje, že už sbírá velké vojsko, ale zdá se, že se jednalo o klamavý manévr. Z Orlíku totiž Žižka nezamířil do severních Čech, kde probíhaly boje s křižáky, ale zcela jiným směrem - na východ !
V druhé polovině září ho tak nalézáme na Čáslavsku, ale jak praví udivený Pekař:"....nedozvídáme se, co jej tam přivedlo." Poté se táborský vůdce přesouvá do jižních Čech, kde budějovický hejtman Lipolt Krajíř z Krajku obléhal Lomnici nad Lužnicí, ale ani tam k boji nedošlo. Odsud konečně následovala známá výprava proti adamitům. To už ale byl říjen a křížová výprava skončila.
Aby bylo možno Žižku vyhlásit bojovníkem proti křižákům, je nutno reálné historické děje poněkud retušovat. A tak někteří čeští historici nenápadně a bez bližšího vysvětlení připojují ke druhé křížové výpravě i boje se Zikmundovým uherským vojskem, které vstoupilo do země v polovině prosince 1421.
Druhé kruciáty se Zikmund nezúčastnil a ani nemohl. Vyjednával v té době se svým budoucím zetěm Albrechtem Habsburským o spojení obou království a společném postupu v Zikmundově boji o český trůn. Tedy o záležitostech nadmíru významných a dlouho předem připravovaných.
Následně v říjnu a v listopadu vedl v Brně jednání s moravskými stavy, které korunoval překvapivým úspěchem - Morava se odřekla čtyř artikulů, slíbila trestání jejich držitelů a přísahala věrnost Zikmundovi.
Nazvat Zikmundovo prosincové tažení do Čech křížovou výpravou nelze ještě z jednoho důvodu. V jeho vojsku nacházíme poprvé překvapivě i husitské oddíly některých významných kališnických pánů, jmenovitě Čeňka z Vartenberka. Vavřinec to zvláště zaznamenává a viní z toho Jana Želivského a některé pražské fanatické kněží, kteří svým štvaním proti pánům a staroměstským kališnickým konzervativcům, toto rozštěpení způsobili.
