Ještě, než přistoupíme Žižkovým bitvám, stojí za to se zastavit u dalších dvou mýtických pomníků husitské éry. Jsou jimi Žižkův vojenský řád a vozová hradba.
Žižkův vojenský řád bývá často předkládán jako první svého druhu, jako důkaz pokrokovosti husitských idejí a demokratického smýšlení. Opět nezbývá, než citovat historika, který se s tzv. Žižkovým vojenským řádem vypořádal bez servítků.
Josef Pekař provedl srovnání s tzv. vojenským řádem Hodětínovým z roku 1413, tedy z doby předhusitské, platným ve vojsku Zikmundově. "Poznáme s překvapením,že tento je....pokrokovější, demokratičtější, než řád Žižkův."/Pekař/. Nejen, že řád Hodětínův zakazoval ničit kostely, oltáře, obrazy, knihy, rybníky, ba i včelstva, ale především dbal výslovně, "....aby se nedály nekřesťanské záhuby chudým lidem, aby vojska chalup a dvorů lidem nestrhávali, dobytka, koní ani jiných věcí k hospodářství potřebných jim nebrali..."
Po výčtu zrůdností táborských bojovníků, páchaných na domácím civilním obyvatelstvu, Pekař vyvozuje následující:" Žižkův řád vojenský nepovažoval za nutné čelit podobným bestiálnostem ani slovem ! Jeho nejobšírnější artikul za to upravuje obřadně rozdílení kořisti....Bůh Žižkův se nám představuje jako trestatel bezohledný a hluchý k bídě poražených nebo trpících."
Historik a Pekařův současník Hugo Toman v knize Husitské válečnictví píše v souvislosti s táborskými bojovníky o "....lidskosti husitské, která v bratrstvu táborském nejutěšeněji se rozvinula". Není divu, že se mu dostává výsměchu a drsné odpovědi Pekařovy :" To je snad vrcholný bod Tomanova poblouznění...."
"GENIÁLNÍ" VOZOVÁ HRADBA
Čeští historici sice připouštějí, že s použitím vozové hradby se čeští žoldnéři mohli seznámit už v bitvě u Grunwaldu r. 1410, ale pravda je taková, že vozy, jako improvizovanou ochranu pěchoty, znali už Římané. Vozy ale sloužily vždy jen jako přechodné útočiště. Tak tomu bylo i u Grunwaldu, kde se prchající jezdci spolu s pěchotou a čeledí pokusili o obranu "...za pevnou hradbou vozů "/Dlugosz/.
Táborské a sirotčí používání vozů jako permanentních mobilních hradeb bylo sice nezvyklé, ale rozhodně ne geniální. Jednalo se totiž o způsob boje značně těžkopádný - čínský válečný teoretik Sun-c´ by řekl, že to nebyla taktika tygra, ale želvy. Že tento způsob střetnutí s nepřítelem měl různé nevýhody a ne vždy byl účinný, jsem popsal v sérii článků zde na blogu /Neslavné husitské prohry/. Vozová hradba se v evropském válečnictví neujala nejen pro rychlý rozvoj palných zbraní, kterým vozy nedokázaly brzy čelit. Rozhodující byly i dvě zásadní nevýhody tohoto způsobu boje. Byla to taktika výhradně defenzivní a pokud se nepřítel rozhodl nezaútočit a vozovou hradbu prostě oblehl, hrozilo rychlé vyčerpání zásob a obležené vojsko muselo buď riskovat výpad za každou cenu nebo kapitulovat.
Druhou nevýhodou byla nemožnost úniku v případě roztržení vozové hradby. Zkušenosti z bitvy u Hiltesriedu nebo u Lipan ukazují, že v případě takového ohrožení sice dokázala část jezdců hradbu překonat a uniknout, pro pěchotu však uzavřená vozová hradba představovala smrtící past.
