Nechci milého čtenáře hned na úvod vylekat, ale muž, kterého tak uctivě nazýváme Mistr Jan, nebyl Mistr. Alespoň pokud se teologie týče. V té byl totiž Jan Hus pouhým bakalářem a magisterského gradu nikdy nedosáhl.
CHLAPEC Z CHUDÉ RODINY ?
Ještě dnes, projíždíme-li Husincem, nelze přehlédnout kostel, dominující obci z nevelkého návrší. Není původní, ale jeho základy, spodní část a některé stavební prvky jsou gotické a pocházejí z předcházející stavby přibližně stejné velikosti. V době Husova mládí ovšem tento kostel nebyl farní, nýbrž filiální, tedy podřízený jiné farnosti, snad sousednímu Lazišti. Právě jeho existence a také rozložení původní vísky podél hlavní komunikace, jsou připomínkou explozivního rozvoje obce v polovině 14. století.
Když v roce 1323 bylo Prachaticím uděleno právo výběru mýta na Zlaté stezce, nastaly zlaté časy nejen městu a jeho obyvatelům, ale i dříve nenápadné obci v jejich předpolí. V sezóně někdy až stovky vozů, putující denně z Rakouska, ale také z dalekých středomořských přístavů Benátek a Janova do vnitrozemí, měly povinnost zaplatit v Prachaticích mýta a cla, které proudily do pokladny vyšehradské kapituly. Jen málo cestujících si ale mohlo dovolit jídlo a nocleh ve věčně přeplněném, bohatém a patřičně drahém městě a proto většina poutníků po zaplacení povinných poplatků pokračovala dále do ani ne hodinku vzdáleného Husince, kde nalezli vše potřebné za nižší ceny. Lze říci, že Husinec byl jakousi depandancí Prachatic a nepřeženeme, odhadneme-li, že ubytovacím a stravovacím byznysem se přímo či nepřímo živilo 90% obyvatel obce. A bylo by s podivem, kdyby se na rostoucím boomu nepodíleli i rodiče a prarodiče Jana, později zvaného Hus.
Tato skutečnost nám mnohem snáze vysvětlí záhadu, jak se chlapec z pošumavské vísky dostal ke studiu na univerzitě. Právě v rušném prostředí zájezdního hostince si tu a tam někteří hosté mohli povšimnout bystrého chlapce, který z hosty komunikoval několika jazyky a kladl jim zvídavé otázky.
A právě zde si také rodiče mohli uvědomit, k o kolik lepšímu životu otevírá přístup vzdělání.
Rozhodnutí studovat nemohlo být rozhodnutím Husovým - o životním zaměření svých dětí rozhodovali tehdy rodiče absolutně a neodvolatelně. Ale je pravděpodobné, že malý Jan s jejich rozhodnutím souzněl a jako každý mladý člověk se na nový život v Praze těšil.
Hus zkrátka velmi pravděpodobně nebyl z chudé rodiny, ale spíše z rodiny, dnes bychom řekli, středostavovské. A je pro to i další indicie. Ke konci Husova života se na kazatele obrací jeho bratr o radu, zda má dát některého ze svých synů, Husových synovců, na studia. A Hus mu radí.....dát raději syna na řemeslo. Ale skutečnost, že další blízký člen rodiny vážně uvažuje o univerzitním studiu, by nás měla varovat - takhle chudá rodina ve středověku opravdu neuvažovala.
V PRAZE.
Dodnes nevíme, kdy a jak přišel Hus do Prahy. Podle vlastních vzpomínek se v Praze zúčastnil bujných maškarních taškařic, odehrávajících se na svátek Mláďátek vždy koncem ledna. Tyto veselice ovšem zakázala synoda v r. 1386, historik František Šmahel z toho vyvozuje, že Hus musel přijít do Prahy v r. 1385 nebo dříve.
Na studentský život vzpomínal Hus často, ale vynikajícím studentem nebyl. Při mistrovském tentamentu v lednu 1396 se umístil na desátém místě z dvaadvaceti bakalářů. Mnohem později lituje svých mladických nerozvážností, her a lenošení. Ale jak dodává Fr. Šmahel:".....proč ne, tehdy ho ještě nesvazovaly závazky kněžského svěcení a nemusel tak jít věřícím příkladem".
Po absolvování univerzity se Hus věnuje akademické kariéře. Jeho tehdejší práce jsou i pro filozofa zoufale suchopárné, pro laika nestravitelně nudné a i historici nalézají z té doby zajímavými nanejvýš Husovy české poznámky k vlastnoručně opisovaným Wycliffovým traktátům - "za zlatý stojí, cos slyšál", "tuto dadie Aryštotylešovi v roh" apod.
Samotná rezonance s Wycliffovým dílem je ovšem nulová. K Wycliffově nauce o univerzáliích Fr. Šmahel dodává:" Hus jako by vystihl, že v tomto ohledu nebude stačit.....Stanislavovi ze Znojma a Pálčovi, kteří se v subtilní a přeformalizované teorii cítili jako ryby ve vodě."
Belgický znalec dějin reformace Paul de Voogt je názoru, že Hus se jen nepatrně podílel na filozofickém myšlení své doby a jeho pojetí obecné církve nemělo nic společného Wycliffovým realizmem. Hus se nejevil ničím zajímavý ani svým současníkům a se svými studenty řešil hlubokomyslné problémy jako "Zda se naprosto nezbytně vyžaduje množství idejí pro množství stvořených věcí ?". František Šmahel s gustem líčí de Voogtovu interpretaci typického Husova "problému" té doby:" Hus nehledal univerzálie, tj. rody a druhy, ani po věci, ani před věcí, nýbrž ve věci. Proto nutně byl jen umírněným realistou, neboť univerzálie "před věcí"/ ante rem/ hájili tzv. výstřední realisté a univerzálie "po věci" / post rem / zase nominalisté. Zdání však klame: v pražském sporu o univerzálie na přelomu 14. a 15. století určující odlišnost mezi umírněnými a tzv. výstředními realisty nespočívala v tom, že by jedni zastávali univerzálie "in re" a druzí univerzálie "ante rem", nýbrž v rozdílném pojetí univerzálií "in re"."
Uf ! Omlouvám se laskavému čtenáři, ale myslím, že alespoň takové letmé nahlédnutí do Husova duchovního světa nám umožní pochopit odtrženost "mistra Jana" i jeho kolegů od praktického světa mimo univerzitní gheto.
Dokončení příště
