Čítankový, možno říct i oficiální, obraz Jana Husa má skrytá nebo zamlčená místa, jimž se vyhýbali i někteří historici. Pokud tyto slabiny připomeneme, věřím, že nám bude Hus bližší a srozumitelnější.
HUS A POPŘENÍ PRAVDY
V Husově korespondenci najdeme místa, která nám ukazují českého kazatele ve světle velmi nesvatém, nechceme-li říci nelichotivém. Jedním z nich jsou i některé dopisy, ve kterých Hus podává výklad dalších kroků pro koncilní jednání. V jednom z listů přátelům vyčítá, že předložili koncilní komisi k posouzení i jeho spis Contra occultum adversarium /Proti skrytému odpůrci/. Ale mýlil se, spis ve skutečnosti předložen nebyl a tak Hus o několik dnů později s úlevou přátelům děkuje, že tak neučinili. Historik František Šmahel k tomu otevřeně poznamenává:".....je třeba bez vytáček již zde říci: Hus dobře věděl, nebo alespoň tušil, kde jsou z hlediska tehdy závazné dogmatiky sporná místa jeho učení i obhajoby."
Výše uvedená slova nejsou výtkou Husovi, který bojoval proti nepřátelům někdy velmi bezskrupulózním, ale mnohem více jeho pozdějším životopiscům a a oslavovatelům, z nichž mnozí si z budování falešné husovské legendy učinili pohodlný celoživotní byznys.
HUS A PÁLEČ
Jednou z otázek, nad kterou se historici tu a tam pozastavují, je Husovo přání 20. června, tedy 14 dní před popravou, vyzpovídat se Štěpánovi z Pálče. Vztah mezi těmi dvěma byl roven válečnému stavu a dá se říct, že kostnický proces byl do jisté míry ve znamení střetnutí těchto dvou mužů.
Nebylo tomu tak ale vždy, oba soupeři se znali od mládí, byli už od studentských let přátelé a souputníci a většinu života šli společnou cestou. Jejich přátelství se začalo bortit až několik let před Kostnicí ve chvílích sílícího vzájemného boje pražských kleriků o Wycliffa. Zatímco Hus se stal pravověrným wycliffistou, ba epigonem, Páleč si začínal uvědomovat děsivý dopad angličanových tezí na uspořádání a fungování společnosti. Oba, Hus i Páleč, postupně stanuli na opačných pólech a jejich roztržka rychle přerostla v nesmiřitelné nepřátelství.
Tak proč tedy Hus žádá, aby se mohl před popravou vyzpovídat právě Pálčovi ? Domnívám se, že jedno vysvětlení by mohlo být pragmatické a lidsky pochopitelné. Právě letité a velmi osobní přátelství obou mužů mohlo znamenat, že o sobě navzájem věděli mnoho věcí - nelichotivých a možná i devastujících jejich pověst, pokud by vyšly najevo. Zvláště Hus, pečlivě budující svou auru svatého muže, se mohl obávat, že Páleč po návratu do Čech v rámci obrany svých kostnických postojů mohl by ventilovat některé pro Husa kompromitující skutečnosti.
A zde jsme u jádra věci - pokud by Hus cokoliv pro svou pověst škodlivého svěřil Pálčovi pod pečetí svaté zpovědi, Páleč by nikdy nemohl tyto skutečnosti sdělit komukoliv jinému. Jinými slovy - Hus by Pálče pro budoucí časy umlčel ve všech věcech, které by mu při zpovědi sdělil.
A to může být i důvodem neobvyklého kroku Pálčova, který Husovi zpověď odepřel. Oba bývalí přátelé se ve vězení sešli a v tísnivé atmosféře cely se prý oba při setkání rozplakali, ale ani v těch posledních hodinách před popravou k sobě nenašli cestu.
Štěpán z Pálče se ovšem do Čech nevrátil, situace v Praze byla tak nepříznivá, že ještě v Kostnici přijal nabídku univerzity v Krakově a vyučoval zde až do své smrti v roce 1423. Mnohá tajemství Husova života tak navždy odešla s ním.
HUS PO HUSOVI
Hus jak ho známe dnes, je výplodem 19. století, tohoto podivného období mezi středověkem a elektřinou, století sokolských čamar a alegorických vozů, architektonických pseudoslohů a rukopisných falzifikátů. Nedivíme se, že Češi 19. století, tento nárůdek v podstatě oportunistický a loajální, kde za vrchol protirakouského vzdoru byla považována účast v tělovýchovném spolku Sokol dvou zaručených Čechů Fügnera a Tiersche - spolku, arci, císařem povoleného - že tedy tento nárůdek byl fascinován někým, kdo svůj názor říkal nahlas před koncilem i papežem, a neodvolal, ani když zaplatil smrtí.
Nejvyšším stupínkem pro dnešní vědce, spisovatele nebo novináře je Nobelova, příp. Pullitzerova cena. Pro středověkého intelektuála byla takovou nejvyšší metou svatost. Většinou máme v povědomí, že svatí byli nešťastníci, kteří byli za svého života pronásledování, mučeni, uvařeni v oleji, rozstříleni šípy nebo rozsekáni na kusy zlými pohany. Pravda ale je, že někteří z mužů a žen středověku k této metě cílevědomě spěli a připravovali si pro ni půdu nejen svým životem, ale také organizačně a /moderně řečeno/ marketingově.
Smrt nebyla pro středověkého člověka tím, čím je dnes pro nás. Nebyla koncem všeho, nýbrž bránou, kterou se prochází do světa lepšího a spravedlivějšího. To čeho se středověký člověk opravdu bál, bylo umírání. Nikoliv umírání, jaké známe dnes v době dokonalých utišujících prostředků a uvádění do umělého spánku. Ve středověku se nejen umíralo prakticky na jakoukoli chorobu, včetně těch, která dnes znamenají týden polehávání v posteli a dvě návštěvy u lékaře. Ale umíralo se v této době předanestetické především za plného vědomí a v krutých bolestech, často po týdnech a měsících dnes již nepředstavitelného utrpení.
Smrt v boji nebo na popravišti, smrt rychlá a téměř bezbolestná, nebo po krátkém několikaminutovém utrpení byla považována za smrt šťastnou. Dokonce i vrazi a lupiči umírali s vírou ve velké milosrdenství Boha, který zná jejich bídu, utrpení a křivdy, a zlé činy jim odpustí.
I když se nám to může zdát neuvěřitelné, chvilková muka na hořící hranici mohla být Husovi přijatelnou daní za definitivní, ba důstojný konec stále složitějších střetů, proher, zrad a nespravedlností. A také fyzického utrpení, které se nesnesitelně stupňovalo - poslední měsíce před smrtí trpí Hus horečkami a opakovaně si stěžuje na neustávající bolesti zubů a migrény. Jeho vůle hájit se ochabuje, na některá obvinění neodpovídá vůbec nebo jen malátně.
Dá se říct, že Husovo rozhodnutí pro odchod ze života bylo vědomé a uzrávalo postupně v posledních třech letech života. Radikální zlom znamenalo ono "odvolání ke Kristu", kde Hus jako by již vědomě vykročil z našeho světa jinam, do budoucího bytí lepšího a spravedlivějšího. Možnost zúčastnit se jednání koncilu bylo ještě na chvíli světélkem naděje, ale i to pohaslo po prvním veřejném slyšení. Od té chvíle Hus přemýšlí o odchodu ze života vědomém a dobrovolném.
Se svou posmrtnou legendou by byl Hus spokojen asi jen napůl. Jeho sláva zůstala vymezena v hranicích českého státu a svatým se nestal. Ale výsledek by asi přeci jen s pokorou přijal. Vždyť o kom z nás se budou vést vášnivé diskuze ještě za 600 let.
