Je s podivem, že dosud žádný historik nepoukázal na zvláštní rysy Husových postojů a kroků, které svědčí, mírně řečeno, o duševní nevyrovnanosti.
HUS TRESTAJÍCÍ, UPALUJÍCÍ
Zdá se, jakoby Hus byl posedlý upalováním a smrtí. V jeho projevech i dopisech stále znovu narážíme na poněkud okázalé vyhlašování ochoty zemřít nebo smrtí trestat druhé. Ale jak pravi s jemnou narážkou Fr. Šmahel:" zatím šlo o prohlášení v dobré víře, nikoli o naplnění závazku". Tak tomu bylo i v únoru 1411, kdy po předčítání dopisu anglického lollarda Richarda Wyche v Betlémské kapli, Hus ujišťoval posluchače o své ochotě zemřít pro poznanou pravdu.
28.května 1403 na schůzi univerzitních mistrů ve velké síni Karolina vyčetl předsedající Mikuláš z Litomyšle kolegovi Janu Hübnerovi nesprávný výběr Wycliffových článků. Hus se ke kritice okamžitě připojil slovy, že "takoví padělatelé knih by měli být upáleni".
Rovněž v září 1415 před odjezdem do Kostnice píše Hus v dopise králi Zikmundovi, že "bude-li třeba, vytrpí za boží zákon smrt".
Zvláštní pohled v tomto směru nám poskytuje disputace o odpustcích a Antikristově příchodu, uspořádaná z králova popudu na faře v městečku Žebrák koncem června 1412. Hus zaskočil všechny přítomné teology bizarním požadavkem. Po přednesení Pálčova traktátu Gloriosus /Slavný/ požadoval, aby se v diskuzi pokračovalo pod podmínkou, že poražený diskutér bude upálen. Podivínský požadavek profesory zaskočil, ale přesto po krátké poradě vybrali ze svého středu jednoho zástupce, který byl ochoten se diskuze za těchto podmínek zúčastnit. Naštěstí přítomní zástupci krále pochopili, že se původně plánovaná diskuze poněkud vymyká z rukou a jednání předčasně ukončili.
Ovšem patetické vyhlašování ochoty zemřít pro pravdu je věc jedna, praktický život věc druhá. Když je později v Kostnici Hus tázán, proč se nedostavil v roce 1410 na předvolání ke kurii do Říma, zmůže se jen na námitku, že mu hrozilo nebezpečí. Na Pálčovu připomínku, že i jiným hrozilo nebezpečí a do Říma se přesto vydali, oponuje Hus, že jemu hrozilo, že bude odsouzen nespravedlivě. Pro obratného řečníka Pálče nebylo pak těžké usadit Husa poukázáním na to, že i sám Kristus se dobrovolně vydal nespravedlivému soudu.
HUS A ŽENY
Sluší se odmítnout různé pochybné náznaky o Husově vztahu k ženám, jaké tu a tam můžeme číst v bulvárních "vědecky-populárních" tiskovinách. Husovu bezúhonnost prokazuje zvláště jednání koncilu v Kostnici, kde byl Husovými kritiky propírán kdejaký prohřešek, přestupek proti celibátu však zde nikdy nezazněl.
Jeho pevný postoj jistě vyplýval i z názoru na ženy, které považoval za méněcenný druh. Fr. Šmahel k tomu praví:".....panictví mu bylo nejvyšší hodnotou, a to nejen u kněží. Ženy nemají podle něho takový rozum jako muži a víc proto touží po smilstvu, zvláště když jsou opilé. Běda také ženám, které obnažují své vlasy.....". Je ale správné přiznat, že podobné názory byly tehdy, zvláště mezi muži, běžné.
Snad aby bylo Husovi dodáno na významu, jsou mu občas také přisuzovány jakési politické kontakty na nejvyšší úrovni. Zvláště bývá takto konstruován vztah Husa a královny Žofie. Příkladnou ukázkou byl nedávný televizní film, k němuž byla nepochopitelně přizvána komunistická spisovatelka a komunistický režisér. Výsledkem je banální opěvování "velikána" a "světce", jenž /snad pro své zlidštění/ vysedává na zahradě s královnou a jeví neklamné známky zamilovanosti.
K tomu lze dodat toto - nikde v pramenech nenajdeme doklad, že by Hus přišel s královnou do osobního styku. Její údajné navštěvování kaple Betlémské je mýtus. Co by asi dělala německy mluvící královna na kázání v českém jazyce, notabene mezi měšťany ? Královna odbývala své bohoslužby v soukromých kaplích královských sídel, občas v metropolitním chrámu na Hradě a jen velmi výjimečně v některém centrálním chrámu pražských měst.
Podobně nepravdivé je tvrzení, že Hus byl královniným kaplanem. Naposledy tento omyl rozmetala historička Božena Kopičková ve svém životopisu královny Žofie. Podobně je tomu i s občas se vyskytující informací o listu královny /a krále/ papeži Janovi XXIII. proti klatbě na Husa roku 1410. Ve skutečnosti se dopis týkal Husa jen okrajově a královský pár žádal, aby ze zákazu bohoslužeb byla vyjmuta kázání v soukromých kaplích.
Je pravda, že královna občas projevovala sympatie k reformnímu hnutí, ale z jejího pohledu se jednalo především o podporu krále v jeho neustávajících střetech s církví.
PRAVDA NEVÍTĚZÍ
Zvlášť plevelným dědictvím husovské legendaristiky je quazihusovské heslo "Pravda vítězí". Bohužel, většina Čechů umírala ve 20.století s přesně opačným pocitem. Neboť pravda nevítězí. Vítězí lidé, pokud bojují. Ještě lépe to vyjádřil Ludvík Vaculík v elaborátu "Dva tisíce slov": Pravda nevítězí. Pravda prostě zbývá, když všechno ostatní se prošustruje,
S pravdou měl potíže Hus i koncil a má ji i dnešní historik. Pokud sám Hus několikrát popírá svá vlastní slova z dob kázání v Betlémě a prohlašuje je za překroucená, není tato jeho obrana příliš účinná.
Praha, stejně jako jiná velká města té doby, byla prošpikována udavači, donašeči a špicly. Stejně jako dnes i tehdy platilo, že informace mají cenu zlata. Svou síť informátorů měl téměř každý z významných politických hráčů - král, arcibiskup, papežský legát, někteří členové královské rady, panovníci i vyslanci sousedních zemí, říšská knížata i kurfiřti. Tito špiclové, "kuklíci", jak je posměšně tituloval Hus, navštěvovali mimo jiné i kázání reformních kazatelů a zapisovali některé části a někdy i celá kázání. Pro koncil nebylo obtížné z různých zdrojů získat a přesně zrekonstruovat Husova kázání téměř slovo za slovem. S jistou nadsázkou lze dokonce říci, že koncil věděl lépe, než sám Hus, jaká tvrzení na jeho kázání padla.
Přesto zde však jedno "ale" v Husův prospěch existuje. Ačkoliv kázání byla pronášena v češtině, přípravy a všechny poznámky k nim byly v latině. Kněz měl své latinské podklady před sebou na kazatelně /někdy ani to ne, pokud měl dobrou paměť/, mluvil ale česky. Pokud se tedy v Kostnici Hus hájil, že některá slova a věty mohly vzniknout nepřesným překladem, nebo že pro některá latinská slova neexistuje český ekvivalent, nelze mu toto právo upřít. To bylo také důvodem k tomu, že podkladem pro Husovo odsouzení koncil uznal jen psané projevy, nikoli slova řečená, byť zapsaná druhou osobou.
