Mýtus a realita - husitský Tábor

Kde začít s demýtizací husitského města ? Snad u těch proslulých kádí. Ty táborské nebyly první - už o několik měsíců dříve stály podobné v jihočeském Písku.

A do kádí se neodkládal veškerý majetek, ale jen dobrovolně vydané přebytky.

Není pochyb o tom, že nově příchozí - venkované i měšťané - přicházeli do Tábora s velkými nadějemi, tak velkými, že byly reálně nesplnitelné. Podle historika Fr. Šmahela se v prvních měsících roku 1420 zabydlelo na nově vznikajícím sídlišti na ostrohu nad Lužnicí více než 3.000 usedlíků. To byla ekonomická i sociální časovaná bomba a vývoj města nabral brzy na obrátkách. Původní chiliastické představy o životě bez daní a platů vzaly rychle za své a nové osídlence  dostihla ekonomická realita. Pouhých šest měsíců po založení města se na sv. Havla / kolem 16. října/ rozjeli všemi směry výběrčí daní. Tím začal obligátní výběr berní ve všech okolních městečkách a vsích, které táborští prohlásili za své dominium. A už v roce 1422 zaznamenávají kronikáři první velkou vlnu odchodů zklamaných venkovanů zpět do svých původních domovů /kupodivu zvláště na panství Rožmberků/.

Problémy ovšem nezpůsobila táboritům jen ekonomická nouze, daná válečnou realitou a řešitelná alespoň částečně přivezenou kořistí, výběrem výpalného a výplatami výkupného za zajaté katolíky. Svobodné kázání slova božího, jeden z pilířů revoluce, přineslo totiž nežádoucí ovoce. Jako houby po dešti se množili kazatelé, předkládající posluchačům nejroztodivnější výklady už tak dost barvitých biblických příběhů. Bez centrální věroučné autority, jakou byl papež nebo koncil, nastal chaos, rozpory a vzápětí i frakční boje nevídaného rozsahu. František Šmahel ve svých Dějinách Tábora spočítal, že z 80  táborských kněží "....přežila hon na kacíře ve vlastních řadách jen asi čtvrtina. Většina těchto revolučních ideologů zahynula v neúprosných frakčních bojích." Tato temná stránka táborských dějin, tak typická pro všechny minulé i budoucí revoluce, je pro nás historií prakticky neznámou.

I místní justice byla revolučně ráznou a to i na středověké poměry a přísnost táborským vydržela ještě v 16. a 17. století. Při studiu černých knih té doby nás zarazí tvrdost, jakou vykazovali táborští konšelé . To, co prošlo pachatelům např. v Pardubicích nebo v Rakovníce a trestalo se nejvýš pokutou nebo hanbou u pranýře, bylo v Táboře často trestáno nemilosrdně na hrdle. Zvláště například pamatoval táborský zákoník na těhotné ženy - kdo takovou napadl, dopustil se hrdelního zločinu a mohl skončit na šibenici. Že táborské ženy uměly bránit sebe i svou rodinu, o tom svědčí poněkud zábavný paragraf pro ženy chránící své muže:" Jestliže by chytala druhého muže za nádobie mezi nohama, muož ten muž jie ruku uřezati."

Revoluční éra Tábora skončila definitivně 25.1.1437. Toho dne byl táborským vydán Zikmundův císařský majestát, povyšující město Tábor na město královské se všemi právy a mnoha privilegii, včetně výsady exekuce zločinců " kteréhožkoli stavu, řádu nebo věku". A k tomu smetanu v podobě dvou městeček, 33 vesnic, poplužních dvorů a dalšího zboží v hodnotě 2.900 kop grošů.

A ještě jednu drobnost stojí zato připomenout. Mezi císařskými privilegii bylo jedno obzvláště významné - zbrusu nový erb ozdobený říšským dvouhlavým černým orlem. Ten nahradil původní kalich hájený mečem a cepem.

Věru, symbolické zakončení jedné revoluce.