V souvislosti Mnichovskou dohodou často hovoříme o zradě spojenců. Je mi líto, ale musím konstatovat věc nejméně od dob Richelieuových známou - smlouva je jen papír. A nebyl to Francouz ani Brit, kdo vyklízel bez boje Sudety.
A je dobré zmínit i další okolnosti. Pověst "mnichovanů" Daladiera a Chamberlaina byla podpisem dohody nevratně poškozena. Odpor proti odepsání ČSR byl ve Francii i v Británii velký a už pár měsíců po osudovém září 1938 bylo jasné, jak fatálně se oba politici mýlili. Známý je z té doby Churchillův bonmot o válce a hanbě. Vývoj událostí před Mnichovem ukazuje ale i jinou neblahou skutečnost. Tou je tradiční a dodnes trvající neschopnost českých politiků pohybovat se v mezinárodním prostoru, získávat podporu pro české zájmy a navazovat spojenectví, která jsou smysluplná.
A co se tedy mělo učinit ? Bojovat. Neustoupit. Nevyklidit obsazené a vojensky připravené pozice.
Byly jen dvě varianty dalšího vývoje:
1. Hitler nezaútočí. Přes všechnu velkohubou propagandu a řeči o síle německé armády. To je ovšem velmi nepravděpodobné a v takovou možnost nevěřím. Německo investovalo do zbrojení příliš mnoho a jeho válečné plány byly příliš dalekosáhlé, než aby je zastavil odpor malé země. Osud Polska o 12 měsíců později je toho důkazem.
2. Hitler zaútočí. Vzdorovat německé armádě nebylo možno déle, než několik týdnů. Pohled na mapu tehdejší Evropy dává jasný důkaz - nacistické Německo, anšlusované Rakousko, polofašistické Polsko, fašistické Maďarsko, o samostatnost usilující Slovensko. Vojenský pohled je jasný. Ale jsou tu ještě politici a občané. Občané svoji povinnost splnili, mobilizovali a připravili se k boji. A politici ? I když uznáme, že na jejich bedrech leželo to nejtěžší rozhodnutí, nemůžeme je vyvinit z totálního selhání. Nemohli jsme tu válku vyhrát, ale mohli jsme se bránit. Holandsko bojovalo s Německem pouhé čtyři dny, Dánsko jediný den. Zdánlivě bezbranná neutrální Belgie dokonce sedm dní. Mohli jsme vzdorovat aspoň několik dní. A potom kapitulovat. Ale v boji a ve válce. Být poražen několikanásobnou přesilou není hanba. Ba, postavit se takovému nepříteli je ctnost, kterou si potomci vždy znovu hrdě připomínají. Koneckonců v dějinách naší malé země nemáme jen cimrmanovské "naše slavné prohry", ale i vítězná střetnutí, původně zdánlivě beznadějná: Soběslavovu bitvu u Chlumce roku 1126 nebo bitvu na Vítkově 1420. Zdánlivě beznadějný boj bratří Mašínů a Milana Paumera v roce 1953. Kdo z nás není hrdý na poslední bitvu československých parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v červnu 1942 ? Ruku na srdce - vnímáme vůbec takový boj jako prohru ?
Ano, v roce 1938 by naši dědové prohráli. Ale my bychom nemuseli už osmdesát let diskutovat o tom, zda bojovat či nebojovat. A zcela otevřeně řečeno - neměli bychom pověst těch, kdo řečmi a výmluvami zakrývají svoji zbabělost.
