V této sérii příspěvků bych se rád zaměřil na to, abych vám pro čas coronaviru doporučil dobré současné seriály. Aby to celé bylo trochu originální, půjde o subjektivní žebříček nejlepších finálních scén a okamžiků seriálů.
Dodnes si pamatuji na úplně první televizní seriál, který jsem viděl před více než padesáti lety. Byl jím francouzský Bella a Sebastián. Celý týden jsem se nemohl dočkat, až se celá naše rodina natěsná u černobílé televize Aleš s uhlopříčkou jen o málo delší než mají dnes notebooky, rozezní se ústřední melodie Jednu krásnou zemi znám a do popředí alpských velikánů vyběhne bílá Bella s malým Sebastiánem. Třináctkrát.
Jaký neuvěřitelý kontrast oproti době současné, kdy jenom HBO a Netflix chrlí desítky dobrých a skvělých seriálů všech žánrů ročně a za cenu večeře pro jednoho v nepříliš dobrém podniku (pokud je tedy rovnou neukradnete, chci říci nestáhnete, z webu) si je všechny můžete pustit kdykoli a kdekoli! (Seriálů jsem stáhl, stejně jako každý jiný seriálový fanoušek, mraky, ale přijde mi, že to snad v době současné ani nestojí za to, protože hlavní důvod pro stahování, nedostupnost toho, co jste „museli“ vidět, a ano, i nestoudné ceny těch pár sérií DVDček, které se u nás v ČR objevily, s novou érou HBO GO a Netflixu definitivně padl).
Sledování seriálů se pro mnohé z nás v éře neuvěřitelného rozmachu seriálové tvorby nenápadně válcující i klasickou filmovou tvorbu stalo velkým hobby, a proto bych vám v této sérii příspěvků rád doporučil své favority. Aby to celé bylo ale také trochu originální, půjde o můj subjektivní žebříček nejlepších finálních scén a okamžiků – celého seriálu, jeho jedné série a ve zvlášť silných případech i jediné konkrétní epizody, ve kterém navíc tak trochu zhodnotím i samotné seriály jako celek. Ti z vás, kteří hledají něco nového, zde snad najdou dobré tipy, a ti, a bude jich asi hodně, kteří už zde vypíchnuté, z mého pohledu špičkové okamžiky seriálové tvorby viděli, si je možná rádi připomenou. A předem se omlouvám všem těm, kteří se v mém výběru svého oblíbeného seriálu nedočkají - prozaickou příčinou bude nejspíše to, že jsem váš seriál ještě nestačil shlédnout.
Načasování příspěvku do blogu na dobu, kdy venku řádí coronavirus, bylo původně náhodné, ale zdá se, že se nakonec trefilo, protože moje doporučení reprezentují mnoho desítek hodin vynikající zábavy a někdy i přemýšlení - nejen nad tím, jaký náš současný svět vlastně je, ale i nad tím, jaký možná, poté co coronavirus zvládneme, brzy bude.
A jak že se dostat k intenzivnímu zážitku z těch nejlepších seriálových závěrů, které vám zde doporučím a okomentuji? Je třeba splnit dvě podmínky. Ta jednodušší je dopravit seriál na vaši televizní obrazovku nebo kvalitní monitor počítače. Ta mnohem těžší je najít si dost času, soustředění a chuti být vnímavým divákem, často po řadu hodin, protože pro skutečně silný zásah budete potřebovat sžít se s postavami seriálu. A pak to přijde. Některé seriály a jejich závěry vás jenom velice dobře pobaví nebo vám vyrazí dech svou pointou. Některé, a ve výběru jsou takové, vás mohou ovlivnit na celý zbytek života.
18. místo: The wire – Špína Baltimoru (The Wire, 2002-2008) - konec celého seriálu
Hodně dobrý závěr neuvěřitelně propracované velkolepé ságy, popisující v mnoha vrstvách na pozadí nikdy nekončícího střetu mezi policejními složkami a drogovými dealery, odehrávajícího se ve skutečných reáliích amerického města Baltimore, celý (ne)fungující systém „západní“ společnosti, včetně politického zázemí, rozpadajícího se školství a nejednoznačné role sdělovacích prostředků. Sám o sobě by si ten závěr místo v TOP18 úplně nejlepších závěrů nevysloužil, jenže jak bych mohl do TOP osmnáctky nedat závěrečné minuty veledíla, jež řadím na samý vrchol moderní dramatické seriálové tvorby. Seriálu, kde mě po shlédnutí poslední z šedesáti epizod přepadl (skutečně!) skoro měsíc trvající melancholický pocit, že už nepotřebuji vidět nic jiného, protože něco tak dobrého už nikdy neuvidím. Z reakcí na csfd vím, že jsem zdaleka nebyl sám, a z toho, co jsem měl možnost sledovat během následujících deseti let až do ryzí současnosti, vidím, že jsem měl tenkrát pravdu.
The Wire je zcela jedinečným počinem, který si ale bere svoje a vyžaduje pozornost, trpělivost, inteligenci a výdrž alespoň do půlky první série, než mu propadnete a jste ztraceni. Doporučuji se na počátku trochu nadopovat komentáři na csfd, dlouho neotálet (přinejmenším ne do té doby, než zapomenete na tento článek) a jako malou vábničku slibuji, že když vydržíte, budete se ve druhé půlce překvapivě často potkávat se starým známým Petyrem „Malíčkem“ Baelishem ze seriálu Hra o trůny, v podobné, ale snad ještě lepší roli Tommyho Carcettiho, ucházejícího se o funkci starosty v Baltimore. A že si tady Malíček, opět v roli velice nejednoznačné, ale tentokrát spíše kladné, intrik užije nejméně tolik, jako na dvoře Lannisterů!
The Wire stojí na až fotografickém zobrazení ryzí reality - a představte si, že v těch tisících fotografií každodenní policejní práce není snad žádná nudná, naopak - každý díl obsahuje několik scén, kde si budete říkat omfg, to je skvěle udělaný a budete si je vracet v přehrávači několikrát. V seriálu narazíte ne na několik, ale na desítky zcela realistických a přitom stále velmi zajímavých a vůbec ne černobílých postav, se kterými budete prožívat jejich osudy doslova minutu po minutě, a není tu snad jediná, která by vám příšla navíc nebo účelově vytvořená pro diváka.
Zatímco třeba takový Dexter ve vás (u časných sérií) zanechá pocit skvěle odvedeného díla a brilantní thrillerové zábavy s hrdiny, které jste si (většinou) hodně oblíbili, The Wire vás zahltí kolosální propracovaností obrovského divadla o dvou navzájem prostupujících jevištích se dvěma paralelně účinkujícími a často se potkávajícími orchestry, z nichž jeden má na programu symfonii na bicí z policejních fucků a shitů a druhý do mnoha akordů rozprostřené variace úžasného černošského slangu. Úmyslně zde dávám za příklad Dextera, protože uboze průměrné Kriminálky, CSI a podobné pro porovnání vůbec žádné styčné body nenabízejí.
A o čem závěr seriálu je? Žádné velké překvapení, vyvrcholení ani hra na city se nekoná. Jenom dokonalé ztvárnění faktu, že zákopová válka aparátu proti nepovolenému a nechtěnému drogovému businessu a kriminalitě vůbec je nedílným a nekonečným prvkem stabilizovaného systému současné demokracie západního střihu. A o rozloučení se sympatickým hrdinou, svérázným, občas opilým irským policajtem/detektivem, který při nočním souložení „tady a teď“ ve službě vyřeší setkání s jinou policejní hlídkou předložením policejní legitimace do oslňujícího světla baterky, aniž by se přitom přestal fyzicky věnovat dámě svého „srdce“. Takových odlehčujících situací jsou v seriálu stovky.
17.místo: Mladý papež (The young pope, 2016) - konec devátého dílu první série
Mladý papež je dílem geniálního italského režiséra Paola Sorrentina (možná znáte jeho film Velká nádhera), který obsadil do hlavní role zde neméně geniálního Jude Law (pro dámy - v kontrastu s rolí zde navíc Sorrentino zcela záměrně udělal z již tak velkého fešáka Jude Law neskutečně sexy papeže) a ve druhé sérii uvolněné pod jménem Nový papež koncem roku 2019 k němu ještě přibral skvělého Johna .Malkoviche (a mihne se tu třeba i Sharon Stone). Sorrentino na samotném počátku šokuje diváka a zdánlivě zpochybňuje „vše svaté“ (čímž asi odradí mnohé a v prvé řadě ortodoxní katolíky), aby se ukázalo, že z důvodů, které zná pouze on sám, klamal tělem. Fantasticky zahraný papež projde během celé série ve své funkci i jako člověk výrazným vývojem, od zdánlivého, na pohled nevypočitatelného arogantního cynika a manipulátora, s traumatem z dětství, až po papeže, o kterém katolíci i ateisté do komentářů na csfd píšou třeba Nikdy jsem netušil, že se dá natočit Bůh.
Celých deset dílů je, zcela v souladu s tím, na co jsme od Sorentina zvyklí, neskutečnou vizuální žranicí a poutavou exkurzí do světa Vatikánu s řadou nejednoznačných a nesmíně zajímavých postav, jako je například vatikánský tajemník Vioello, „v práci“ tahající za tenké nitky řídící celý klér a katolický svět s miliardou věřících a „v civilu“ vášnivě fandící fotbalovému klubu SSC Neapol. Otázkou do předposledního kola soutěže „Chcete být milionářem?“ by mohlo být, co okupuje jeho noční stolek a věřte tomu – není to soška panenky Marie, ale fotografie slovenského reprezentanta Marka Hamšíka v dresu Neapole s pankáčským čírem na hlavě! (Některé slovenské webové stránky hrdě uvádějí, že si Marek Hamšík v tomto seriálu zahrál.)
Konec devátého dílu první série je komplexní ódou na lásku, ve které se v srdci papeže a jeho „obětí“ střetává mnoho jejích odstínů, láska bezděčná, božská, světská. Skrze Sorrentina dostáváme v seriálu shůry nepopsatelně silné poselství o tom, co nás činí lidmi. Podobně jako u většiny dalších příkladů vybraných do tohoto přehledu si ale konec opravdu užijete jen tehdy, když bez výjimky a soustředěně shlédnete všechny epizody před ním.
