Zazpívá nevděčný pan prezident?

Trochu už zazpíval. Ale poslouchat se to moc nedalo. A není sám, od koho známe již ty nápěvy, jež znějí rádoby silou, přesvědčením.

Síla to svým způsobem je. Síla z pozice aktuální moci. Spíše však je to smělost, jež mu dovoluje předstírat, že nerozumí. Známe ty nápěvy uskuhrané nejen od něho. Bývalý premiér je už několik let zvládá. Mohutnatec, jenž, když mu teče do bot, fňuká o spiknutí. O zlovolné kampani, vedené strachem z obra malými frustráty, kteří z něj dělají zlobra a šlapou mu otravně na paty. To jen ta jejich malost velí jim podniknout cokoli, aby je závistivé nepřerostl. Aby je nezastínil ten osvícený manažer. Veleduch pokroku a prosperity.

O čem nám to zazpíval pan prezident? O nespokojenosti s justicí? Se soudem, jenž donutil jej svojí milostí napravit podlý verdikt? S tou samou justicí, která se nedávno nerozpakovala se za něho postavit, když předstírala, že nerozumí Peroutkovým článkům? Ne. To bylo v pořádku, když šla mu na ruku. Když vyšla si s ním na led a podala mu víc než prst a podržela tašku. Jenže tentokrát ne.  Tentokrát nesehrála frašku. A nevděčný pan prezident zapěl tak tuze tklivě, až jednoho by husa kopla a hanba fackovala za ten fňuk. Podej čertu prst, hanou se ti odmění. Tentokrát justice byla tak ošklivá, že chtěla potrestat lánských lesů pána. Ne proto však, že by se provinil. To ne.  To proto jen, že nevoní jí Hrad. Frašku justice nesehrála. A ani divadlo pan prezident. Dividlo, jak řekl by pan Werich, to tedy ano.

Zazpíval nám pan prezident. Kdysi dávno. A mnohé oko nezůstalo suché. Ani to jeho. Bylo to také dividlo. A nebyl to náš prezident. Zazpívá nám na rozloučenou ten náš? Snad raději ani ne.