Za ústavními činiteli močálem černým, blátem a hnojem kol bílých skal

Nedávno jsem zametal listí z chodníku od branky k domu. I s odpadky, které sem tam někdo hodí přes plot. Uklidil jsem to pro sebe i pro ty, kteří ke mně chodí.

Ústavní činitelé a mnoho dalších osob veřejně činných by jistě neměli potíž s pochopením smyslu takového úklidu.  Ale když se podíváme na jejich twitterové účty, je zřejmé, že hromady bláta a hnoje na JEJICH účtech, které si SAMI založili, vnímají jako externalitu, s níž nemají nic společného a za niž necítí žádnou odpovědnost.  Bývají častováni nesmyslnými a vulgárními urážkami a břitce sprostými útoky. Jejich oponenti (či příznivci jejich politických soupeřů) jim často tykají,  jako by s nimi ještě nedávno dlouhodobě pásali prasata kdesi za humny zapomenuté a zdegenerované vsi. Twitter má své nástroje, jimiž lze nezpochybnitelné sprostoty eliminovat. Tlačítka „blokovat“ a „nahlásit“,  stačí jen kliknout. Pokud sprostoty na sociálních sítích jejich adresátům nevadí a ti zůstávají takzvaně nad věcí, pak se musím ptát, proč měli naši zákonodárci potřebu přijmout zákon, který vešel v platnost dne 1. července 2017 a dal vzniknou nové skutkové podstatě, jež je lidově nazývána „urážka úředníka“.

Jednota tehdy nepanovala. Právní rádce dne 26. 3. 2018: „Šance TOP 09 na zrušení příslušného bodu v zákoně jsou mlhavé. Norma v roce 2016 prošla hlasy tehdejší koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL, podpořené komunisty. Negativní postoj vlády ke změně bude nyní vodítkem především pro 78 zástupců hnutí ANO, pro zachování zákona je i Nejvyšší státní zastupitelství“.

Samozřejmě, že mají pravdu všichni, kdo říkají, že prostoduché výlevy na sociálních sítích vypovídají o jejich autorech, nikoli o objektech jejich zájmu. Jenže jejich autoři si tohle nikdy nepřipustí a nabalují na sebe další podobné hulváty, až „diskuse“ pod tweetem připomíná šešlost vygumovaných opilců. A nejen to. Takové vášnivé ostouzení někdy graduje do verbalizovaných představ o tom, co by si onen veřejný činitel zasloužil, někdy dokonce i k příslibům naplnění skutkové podstaty trestného činu vyhrožování.

Ne. Naší vrchnosti nevadí, co jí lidé píší. Nevadí ji, že sama napomáhá proměně veřejného prostoru ve veřejnou žumpu.  Nevadí ji postupné rozvolňování mezí. Nevadí ji, že se sama podílí svou lhostejností a jakoby tolerancí na přibýváni hrubosti. Většinou jen tiše pozoruje cvrkot a vyhodnocuje aktuální stav veřejného mínění. Zcela lhostejná však není, jak nám už předvedl například pan premiér Babiš: „Manželku jsem vyhnal do Dubaje, protože nám vyhrožovali, řekl premiér.“

Naši V. I. P. by měli vědět to, co ví každý hospodský. Že normální lidé  se chtějí ve veřejném prostoru cítit dobře. Každý hospodský dobře ví, že pozvracené toalety, rozbité sklo a polité ubrusy nevypovídají nic o něm, ale hostech, za nimiž v pozdních hodinách zamyká hospodu. O něm to však vypovídá vždy, pokud to po nich před otevřením hospody neuklidí.

Nejsou to jen urážlivé tweety, čemu by měli zvláště osoby veřejně činné věnovat pozornost.

Argumentace jejich agilních kritiků bývá poznamenána i záměrně šířenými desinformacemi, jejichž cílem je právě to, aby rozmanité fake news, hoaxy a shitmessages vnášely do společnosti pochyby, neklid a konflikty. Tvůrci těchto produktů jsou v podstatě výrobci kukaččích vajíček, která mají po vylíhnutí v hlavách čtenářů konkurovat pravdivým informacím do té míry, aby je takto infikovaný hostitel odmítnul a šířil vstřebané lži a nesmysly dál.  Desinformátoři tak paradoxně (a jistě s radostí) získávají pasivní i u naší politické reprezentace, která se současně a s vážnou tváří zamýšlí i s naší Bezpečnostní informační službou nad vpravdě nelehkým úkolem, jímž je boj proti desinformacím.

Ale možná tomu vůbec nerozumím. Možná bych měl hledat příčinu jinde než v lhostejnosti. Třeba v tom, co se už delší dobu nazývá progresivismem (mutant původního progresivismu). Možná to, o čem píši, je výsledkem strachu ze svobody dát přednost slušnosti a zdravému rozumu. Strachu z možných fňuků ze strany sprosťáků a hulvátů na téma svoboda projevu a cenzura. Pokud jsem dobře pochopil podstatu onoho dnešního progresivismu, jenž  je shledáván v zámoří i v Evropě, je to prosazování zla  neodolatelnými  argumenty zdánlivých dobrodějů tak, aby jejich svatouškovství bylo co možná nejméně čitelné a jejich nevšedně ulítlé myšlenky a nápady byly vnímány jako nový lék  posilující humanitu  a uskřinuté světlo v nás.