Z dezoláta idiotem

Být idiotem není trestné, naopak to bývá polehčující okolnost. Proto někdy lidé předstírají, že nemají všech pět pohromadě.

Účetní jedné firmy seděl pohodlně ve svém křesle, dopíjel ranní kávu a chystal se začít pracovat. Čekal už jen na melodii Windows, ohlašující, že jeho notebook je připraven vstřebat nová data.

Ještě mu zbývalo pár vteřin na to, aby polkl poslední doušek kávy, protáhl se a chvíli ještě zíval na nový dužnatý list fíkusu s dramaticky větvenou korunou, vděčně pohlcující světlo tekoucí do ní prosklenou stěnou. Tyto detaily nejsou nijak zvláště důležité, pouze vypovídají o příjemném pracovním prostředí dobrého bydla.

Následující věta má tentýž účel:

Pan účetní byl náhle vyrušen živým rozhovorem, jenž se ozýval ze dvora, kde měl zaparkované auto. Přistoupil k oknu a spatřil hlouček českých a ukrajinských dělníků, kteří se zastavili a prohlíželi si jeho nový vůz. V tu chvíli ho napadlo něco třeskutě vtipného.

Jeho úkolem toho rána bylo dokončit nabídku pracovních míst a předat ji správci sítě, aby ji umístil na firemní webové stránky. V nabídce určené ukrajinským uprchlíkům navýšil plat o 3000, aby mezi Čechy a Ukrajinci bylo veseleji. Rovněž si představil, jaké povyražení si užije personální oddělení, až bude zájemcům o zaměstnání vysvětlovat tu vychytanou diskriminaci našich dělníků jako dílo kancelářského šotka, který Ukrajincům zvýšil plat, ofotil stránku, pustil ji do světa a stránku dal zas do původního stavu.

A to už se musel hlasitě smát, když si představil, jak šéfovi firmy budou volat z úřadů, žádat vysvětlení a hrozit pokutou.  A jak se pak bude s šéfem svíjet smíchy, až mu řekne, že to byl vtip.

"Do jakého idiota jsi to, bože, duši vrazil?", se někdy lidé ptají. Zde bychom se ale museli ptát: "Kdo do tebe duši vrazil?" Či ještě lépe: "Kdo tě stvořil?"

Inu, Jan Šesták pod mým minulým článkem. Směle.