Wellness - voraz - koutky jako služby poskytované ústavními činiteli

V každé společnosti jsou podivíni, které není možné přehlédnout. Od méně kultivovaných přes burany až po naprosté magoriky. Mají si kde hrát?

Když novinářka paní Světlana Witowská jednoho dne upozornila na Twitteru, že bude mazat příspěvky, které nepatří do slušné diskuse, přál jsem si, aby měla co možná nejvíce následovníků a aby se nad jejím moudrým rozhodnutím začali zamýšlet i lidé na výsluní naší politické scény. U některých se dalo takové prozření či osvícení předem vyloučit, neboť i mezi politiky jsou případy, u nichž by muselo nejprve dojít k hluboké sebereflexi a následné konfrontaci s vlastním stínem (jak to kdysi pojmenoval švýcarský lékař a psychiatr Carl Gustav Jung). Ti by pak museli svést boj s tou součástí své osobnosti, která jim umožňuje klesat způsobem vyjadřování hluboko pod průměr či až na samé dno. Nelze se divit, že odezvy na jejich hrubosti a neomalenosti bývají příkré, břitké a často rovněž postrádají míru.  

Drtivé většině politiků jsou ponory do sprostoty zcela cizí, přesto jsou k takovým útokům lhostejní a své účty nechávají zatrolit a zaplevelit vulgaritami i příspěvky bizarně magorickými. Proč? Z čeho pramení ta tolerance? Politik si přece nezaložil účet na sociální síti jako pastvinu pro stádo trollů, ale jako prostředek komunikace umožňující informovat veřejnost, případně odpovídat na dotazy občanů. To, že i sprosťáci  jsou daňoví poplatníci, přece neznamená, že si předplatili možnost chovat se k politikům jako hulváti. Toho jsou si politikové jistě vědomi. Proč tedy degradují sami sebe na otloukánky bez sebeúcty, když se svými volebními kampaněmi ucházejí o naši důvěru a přesvědčují nás, že jsou ctihodnými. Za zmínku stojí i to, že trollové sprostě neútočí jen na politiky, ale i na jejich příznivce, a to i na ty slušné. Proč tedy takové chování politik na svém účtu trpí? Pohrdá tedy jedněmi i druhými a občas se jen podívá, jak to vypadá v té aréně?  Věřím, že ne, i když ani to se nedá u některých zcela vyloučit. 

Jedním z možných vysvětlení je cosi jako posedlost svobodou. Představa, že když už ji máme, budeme ji uctívat a vděčně rozmazlovat. Po pětatřiceti letech je ovšem takové bezbřehé nadšení nepravděpodobné. Ostatně sami politikové mívají ke svobodě komplikovaný vztah. Chápu, že jsou to lidé velmi zaneprázdnění, proto od nich nemůžeme očekávat, že budou trávit čas na síti X a odpovídat na dotazy občanů. Ale i na to si sem tam chvilku najdou. Horší je to s dotazy na ožehavá témata. V takových případech se možnosti svobodně odpovědět svobodnému občanovi vyhýbají. Přesto ještě nelze onu posedlost svobodou zcela vyloučit. Nemusí jít nutně o posedlost ve víře, že i svoboda sprostoty využívaná menšinou je nutnou součástí svobody, tedy součástí, bez níž by svoboda mohla začít uvadat a chřadnout. Ona zdánlivá posedlost svobodou může být spíše tolerancí v bezradnosti. Může pramenit z obyčejného strachu. Až by se chtělo říci z  vnitřní nesvobody. Ze strachu z kritiky. Z obavy, že jednání v zájmu zachování sebeúcty a kultivace  dialogu ve veřejném prostoru bude zneužito k výkladu o přecitlivělosti politika či dokonce o jeho snížené schopnosti vypořádat se s názory oponentů. V souvislosti s tolerancí sprostot a hulvátstvím připomínám, že v roce 2017 byl schválen Zákon na ochranu úředních osob, podle něhož lze postihovat znevažování úředních osob při výkonu jejich činnosti. Zákon byl schválen navzdory oponentům, kteří žádali, aby se na urážení úředníků či policistů vztahovala stejná pravidla jako na kohokoliv jiného. 

Je tedy paradoxem, že ústavní činitelé tolerují sprostoty nejhrubšího zrna, zatímco kvůli znevažování postavení úředních osob měli potřebu schválit zvláštní zákon. 

Dalším možným vysvětlením tolerance sprostot by mohla být představa, že ti, kdo mají potřebu se vyjadřovat s neohraničenou hrubostí, se jednoho dne vybouří a ztiší, zvláště když k nim ústavní činitelé zaujmou postoj podle hesla nekrm trolla (nereaguj, bez odezvy „vyhynou“). Taková terapie by mohla být úspěšná, kdyby neměla jeden háček. Politikové na trollí produkty nereagují téměř nikdy, přesto trollů a běsných kritiků a bojovníků s oponenty neubývá. Je to tím, že každé trollí lejno působí jako podkladek v kurníku. Láká a osměluje další a další k podobnému sebevyjádření. Očekávat, od běsných trollů, že přijdou na chuť vlastním kultivovaným projevům nebo že se unaví, nelze. Jejich účast na sítích je motivována jen tím jejich trollím druhem zábavy.

Naši politikové jsou tedy spíše hostiteli a chovateli trollů, než těmi, kdo by byli příkladem a vymezovali mantinely pro zachování důstojného prostředí komunikace ve veřejném prostoru. Na jimi spravovaných účtech si trollové posilují svou sebedůvěru „bojem“ s autoritami. Pak se nemůžeme divit, že na všech sociálních sítích jejich produkty zaplevelují diskuse.  Možná jsou i těmi, kdo jsou spolu se svými hostiteli  příčinou toho, co je nazýváno hrubnutím společnosti.