A necloním si přitom světloplaše dlaní oči. Neobávám se toho jejich světla. Naopak. Jsem připraven být vystaven jeho plné expozici.
To abych blíže poznal druh toho jejich pouta k vlasti. Neboť kdo je nemá? Kdo se ani trochu nezachvěje, když se vrací z cest a na obzoru spatří siluetu hory, pod níž se narodil? Když uslyší zas všude kolem řeč, jíž nejlépe rozumí. Jazyk, v němž kdysi poprvé promluvil, aniž tušil, že jsou i jiné jazyky. Jiné matky. Jiné obzory, než jaké mohl vidět z postýlky.
Kdo necítí to pouto ke krajině a k hrdinným předkům, o nichž se učil a četl; k pohádkám, které přetrvaly věky; k autorům knih, kteří je psali i pro něho?
Ale ne každý ta svá pouta k rodné hroudě a její historii s mnoha postavami prožívá spíše jako tichý účastník. Jako tichý dědic odkazu, genů, kultury. K vzepětí či rozjitření toho, co se nazývá vlastenectvím, dochází v pocitech ohrožení. V obavách ze ztráty pramenů našich životů. Ze ztráty součástí naší identity. Chceme se prostě cítil dobře a jisti mezi svými a ve svém „teritoriu“. Je-li zpochybněno ono teritorium a jeho hranice, může to vést k hlubokým pocitům ohrožení. Ale stejně tak může být příčinou nespokojenosti poznání či dojem, že v tom teritoriu nejsme už tak docela mezi svými. Že naše místo ve společnosti ztrácí oporu v celku. V občanech České republiky.
Pak ti, které spojuje stejné zklamání a stejné obavy, mají potřebu spojit se v sourodý a spolehlivý celek poskytující oporu, bezpečí a porozumění tváří v tvář protivenstvím.
Vlastenectví jako hodnota a sjednocující jmenovatel celku poskytuje výhodu, neboť je samo o sobě vnímáno pozitivně a může sloužit i jako štít. Jako něco nedotknutelného.
Nic proti tomu, když se za určitých okolností pozvedají vlajky. Když jsou neseny v průvodech nebo se jimi mává na náměstích. Nic proti tomu, když si účastníci sociálních sítí na svůj profil přišpendlí českou vlaječku. Někteří k té české přidávají ukrajinskou, jiní, kupodivu, ruskou.
Nic proti vlastenectví. Ale jsem na rozpacích z některých projevů údajných vlastenců.
Když jsem před časem četl na Twitteru reakce na zdůvodnění soudního rozhodnutí v kauze Ferdinand Peroutka, nebyl jsem a dodnes si nejsem jist, kdo jsou ve skutečnosti ti naši vlastenci.
Možná, že někteří z nich měli jen potřebu hájit Miloše Zemana, který zcela nesmyslně Ferdinandu Peroutkovi přiřkl fascinaci nacismem. Možná, že někteří z nich byli sami fascinováni Milošem Zemanem natolik, že v odsudcích Peroutky mnohonásobně Zemana předčili.
Co je však nad slunce jasné, je to, že „čeští vlastenci“ zůstávají zcela lhostejní k faktu, že Ferdinad Peroutka, který patřil k Pátečníkům Karla Čapka a který byl dvakrát vězněn v koncentračním táboře, zůstává zhanoben. Shodou okolností stejným způsobem, jakým Putinův režim hanobí kde koho.
