dočítám se od dlouhých, širokých a bystrozrakých, kteří hodnotí životní podmínky v domovině syrských uprchlíků. Proč se tedy tolik Syřanů zdráhá pospíšit si domů a přiložit cihlu k cihle?
Válka prakticky skončila, když paní JUDr. Milada Horáková spěchala domů vysvobozena americkou armádou z německého vězení v Aichachu u Mnichova. V Praze se ještě střílelo. Přestřelku v místech, kudy se vracela domů, přečkala v bytě, kam byla pozvána na čaj. Když střelba ustala, byl konec války a svoboda na dosah. Válka skončila, čeští letci se vraceli z Anglie. Válka byla dlouhá, kriminál po ní někdy delší. A bylo čtyři roky po válce, když byl na Borech pověšen za hrdlo generál Heliodor Píka. Trochu to uspěchali s tím návratem do vlasti, není-liž pravda?
Nejsem tak dlouhý, abych z výšin mohl přehlédnout celou Sýrii a říci, že je tam bezpečno. Nejsem ani bystrozraký, abych mohl říci, kde je tam možné zasít a kde sklízet miny. A nejsem ani tak široký – nadutý, abych si troufnul tvrdit, že vím o tom dost. Proto jsem včera na ČT 24 pozorně naslouchal lidem věrohodným (například panu Zdeňku Velíškovi).
Ne vždy je snadné se vracet domů. Pan Dragan se po válce na bosenském území usadil se svou maminkou na jednom z chorvatských ostrovů. Obydleli malou chatu patřící dříve srbské rodině. Jací byli ti Srbové, nevím, ale všichni obyvatelé ostrova si tehdy byli jisti, že se tam Srbové nikdy nevrátí. Dragana jsem poznal jako vlídného a přátelského člověka. Měl chvíle, které svědčily o hrůzách války – posttraumatický stres.
Nebojím se syrských dětí. Obavy mám z dlouhých, širokých a bystrozrakých, jimž nikdo neposkytl antidotum. Otrava plodem stromu frňákovníku je nejčastější příčinou utrpení na tomto světě, války nevyjímaje. Desinformace a desinterpretace bývají součástí výzbroje.
