Jako příklad nám může být působení manipulativní a zcela nepolitické „propagandy“ v osobních vztazích. Princip je ovšem stejný.
Pokud jeden z partnerů má potřebu si druhého podmanit, připoutat a ovládnout, pak se jeho protějšek (zvláště je-li k tomu predisponován) ocitá v nebezpečí, že začne pozvolna přistupovat na dříve nepřijatelné požadavky a omezení, a bude ztrácet sama sebe tak dlouho, až bude třeba vděčen i za to málo, co mu vztah ještě poskytuje. Manipulacemi snížené sebehodnocení zvyšuje míru obdivu k manipulátorovi a otevírá cestu k dobrovolnému a neuvědomovanému otroctví. V extrémních případech může být otrokář za všech okolností adorován.
Takový proces postupného poškozování osobnosti druhého člověka může trvat celé roky. Někdy všechny zbývající. Takového zotročení se dosahuje, zjednodušeně řečeno, množstvím cukru na začátku, občas drobným švihnutím malým bičíkem, které se musí zdůvodnit selháním budoucího otroka. Dávky cukru se snižují a stále častěji je použit „spravedlivě“ trestající bič. O vysvobození oběti z otroctví se někdy i zkušený terapeut snaží dlouho, někdy marně. To ten cukr. Čím (kým) jej nahradit, když je nenahraditelný? Když přece JINAK je to tak náramné a vše je tak tuze moc v pořádku. Jaká děsivá propast by se otevřela? Jaká prázdnota? Co prožívaly milóny lidí po Chruščovově kritice kultu osobnosti (pokud ji vůbec přijaly)? Těžkou desiluzi, pocity ztráty vlastní identity, pocity marného života. Ztrátu.Čím je propaganda obludnější, tím déle se na ní musí pracovat, aby vrostla hluboko. Aby hodně bolelo se jí vzdát. Ostatně Goebbels, Hitler, Lenin, Stalin, Putin… Dlouholetá mravenčí práce.Populisté, v tom nejhorším slova smyslu, tedy spíše populisti, jsou zločinci vědomě deformující osobnosti svých spoluobčanů. A to netvrdím zdaleka jen o těch zde jmenovaných či jiných již také zesnulých.
Síla a důkladnost lživé propagandy je v přímé souvislosti s výskytem projevů fanatismu. Je-li společnost působením propagandy rozštěpena (což bylo jejím cílem), může docházet i k tomu, že v obraně před ní a jejími předpokládanými důsledky se lidé začnou přimykat o to silněji k protilehlé politické síle, jejíž chyby a selhání mohou začít nekriticky přehlížet či tolerovat. Pak může k projevům podobným fanatismu docházet i u nich. Obě strany jsou tak připraveny vzájemně se obviňovat z nedostatku kritického myšlení a krize pokračuje.
Pokud je tato protilehlá síla liknavá a podceňuje hrozby, její spoléhání na zásah „ex machina“ (nebo nač u čerta spoléhá) může přivést společnost do fáze zralé jednohubky.
