Ursula von der Leyen má pro strach uděláno.

Ostatně není sama. Ke stejnému opatření přikročila celá Evropská komise, jíž je paní von der Leyen předsedkyní. Stejně tak členové Evropského parlamentu (o jedné výjimce níže).

Co je tím opatřením? Co je tím, co si proti případnému strachu vážená předsedkyně Evropské komise „udělala“? Totéž opatření, k jakému se ochotně připojili stovky politiků Evropy. Co se ve strachu tak často lidem stává? Co je paralyzuje a brání jim promluvit? Promluvit o vině, o lhostejnosti, o upřednostňování partikulárních zájmů, o podbízení se voličům za vysokou cenu, kterou někdo musí zaplatit. V tomto případě Ukrajina i občané, kterými se politici zemí EU chlubí, že jsou solidární s válečnými uprchlíky. Jen nemluví o tom, že ti byli vyhnáni ze své země v důsledku nezodpovědné politiky evropských zemí.

Tím opatřením je mlčení. Mlčení vyvolané prvotním strachem z pojmenování důsledků nezodpovědné politiky. Strachem z toho zápachu, jenž se vznáší nad těmi osobními nehodami. Nad blátem na hřišti. Smrádek, ale bezpečně blboučko. Daleko od fronty. Daleko od již problematického přítele Putina, jemuž členské země Evropské unie a NATO mnoho let lifrovali zbraně, a to i po anexi Krymu a navzdory zbrojnímu embargu. A nutno dodat, že za zády svých občanů.

Putinovi zbraně a pro uši občanů sem tam nějakou kritickou zmínku na adresu ruského režimu, jenž se od nástupu Putina k moci stále více a více vzdaloval demokracii, stával se nevyzpytatelným a nebezpečným pro ty, kterým cesta zpět k autoritářskému režimu byla proti mysli a vnímali ji jako odklon od vyššího stupně civilizace k hrubé síle.

Jak asi vnímal Vladimir Vladimirovič Putin ty nesmělé výhrady ze spřátelených zemí? Ta upozornění na porušování lidských práv na jeho velké mocné Rusi, když mu z těchto zemí tiše přicházely dodávky zbraní?  Moc a moc se trápil tím, že jeho veliká širá Rus je ohrožována? Že se ocitá v kleštích? V sevření zeměmi NATO, které ho vyzbrojují? Vyzbrojují proti komu? Proti NATO? Tedy NATO proti sobě? Proti Ukrajině? Proti všem?

Musel se dobře bavit tou servilitou zemí, které neměly ani odvahu informovat vlastní poddané o tom, že Rusku dodávají zbraně. Nebylo by to snadné. Jak by to svým občanům vysvětlily? Že tak vycházejí Rusku vstříc, aby se necítilo přespříliš ohroženo? Nebo aby se tolik nebálo vnitřního nepřítele? Svých vlastních lidí, kteří ještě nejsou dostatečně zpracováni? Semleti rozmanitými lžemi, jež zdánlivě idiotsky předimenzovány se stávají osvědčenou metodou s využitím předstíraného blbství?

Zbabělci všech zemí Unie spojte se a s křížem po funusech tisíců obětí zavražděných zbraněmi Evropy tleskejte zase ze všech sil projevu vámi poníženého Volodymyra Zelenského. Tleskejte tomu smutnému hrdinovi, jehož lid platí za vaše temné obchody, které mnoho let posilovaly stále se nadouvající sebedůvěru prolhaného a zpupného vedení Ruské federace. Budete se dál bít v prsa nad tím, kolika statisícům válečných uprchlíků jste poskytli útočiště? Kolika jejich dětem plyšáky za to, že byly ze své země vyhnány zbraněmi prodanými za třicet stříbrných a za Putinův mrazivý úsměv?

Co je to za ten všudypřítomný dutý zvuk připomínající tamtamy? Zní to jak zahánění zlých duchů. Magie? Je to snad tlučení křivých hub? To je ten tlukot v prsa. To zahánění  svědomí.

Má si vedení Ruské federace a ruská armáda kde hrát?

Jistěže má. Na své  střelnici. Na Ukrajině, kde ruská pravidla jsou sladěná s Evropskou unií a NATO. Protože poskytnout Ukrajině účinnější zbraně  s delším dostřelem by nebylo vůči Rusku fér. Co by to bylo za ruskou střelnici, když by střelci neměli bezpečné zázemí a týl klid na práci? Kazit Rusku radost z války? To ne. To by se váš Puťka mohl nahněvat. A my přece víme, co nám stále vzkazuje: Jestli se rozzlobíme budeme zlí.  A s ním by mohla být ještě nespokojenější i ta naše strana příležitostných pacifistů SPD, která si přeje mír, na rozdíl od těch, kdo tleskají válce. Ať jen si s Ukrajinci Rusko pohraje. Ještě tam mají města, která stojí. A Rusové? Ti přece ještě mají na ně munici. Jak by ne po těch letech přízně zemí Evropské unie. Zdá se, že Putin si svou tolikrát prdočichy políbenou zadnicí zasedl na svobodný svět, jenž strachy třese se, aby jej nerozsed. Překvapuje mne, že právě SPD Tomia Okamury, která by tak moc a moc ráda nechala občany rozhodovat v referendech, nenavrhuje, aby lidé této země měli alespoň právo vědět, jakému šílenci jsou posílány zbraně, případně projevit s takovým hazardem nesouhlas. Už proto, aby měli alespoň šanci včas emigrovat, když se sebestřední politici rozhodnout nebezpečného diktátora rozmazlovat.

S přijetím eura bych nespěchal (před možným zánikem Evropské unie).

Evropský parlament stále častěji připomíná jednání odborníků věnujících se problematice ohrožování mravní výchovy mládeže, jehož někteří účastníci přicházejí ležérně oděni pouze lehkými baloňáky s kapsami plnými čokoládových ježků (film Stalo se za bílého dne, 1958).  Politická sodomie ovšem není jen okrajový jevem. Jako politickou perverzi vnímám nejen aktivity europoslance Ivana Davida, kterému se daří v ruském stylu podněcovat své čtenáře k nenávisti (viz zde).

Politicky perverzní je celé to tajnůstkářské miliskování se s režimem, jehož propaganda používá již zmíněné arogantně předstírané blbství k zastrašování - dokazováním své neohraničenosti a ochoty dosáhnout svých cílů jakkoli.

Zaslouží si Ukrajina přijetí do Evropské unie?

Rozumím tomu, že pro vstup do EU je nutné splňovat některá kritéria. Z některých výroků a vyjádření europoslance Ivana Davida mám ale dojem, že být občanem země, která je členem Evropské unie, si nezasloužím ani já.  Možná by se měly instituce a orgány EU začít starat o to, aby i ony splňovaly určitá morálně politická kritéria. Už proto, aby jejich lhostejnost k podpoře nebezpečných režimů nevedla k další válce.

Vážená paní Ursula von Leyen by byla mnohem důvěryhodnější, kdyby za Evropskou unii vyjádřila Volodymyru Zelenskému hlubokou lítost za to, že Ukrajinci stále umírají v důsledku hazardních obchodů zemí EU se zbraněmi. Ostatně třetinu zbraní dodávalo Rusku Německo (viz článek europoslance Tomáše Zdechovského, tolik nepodobného Ivanu Davidovi).

K výše uvedenému twetu Ivana Davida: „A čím léčit Zelenského?“

I z tohoto tweetu pro mne vyplývá, že by instituce a orgány EU měly léčit samy sebe, neboť, jak se zdá, jsou trochu na hlavu i na srdce.