, co je Havel pokouší. Dnes jsem narazil na webové stránky, na nichž jsem se o Václavu Havlovi dočítal tak dokonalé fantasmagorie, jako by to byly zaznamenané volné asociace pacientů uzavřeného oddělení psychiatrického sanatoria. Některé „myšlenky“ mi nebyly neznámé, takže začínám chápat, z čeho někteří prdlouši čerpají. Jak malí, nedospělí, zatrolení.
autor. wikitriki
Co se to těm lidem děje? Jistěže se to týká té nepochopené svobody. Toho infantilního vnímání reality, v níž si sednou k počítači a cítí se v bezpečí jako dítě na postýlce s ohrádkou.
A hrají si: Tu si kliknu, tam si kliknu, co je psáno, to je dáno, ten se vybzdil, ten se rozjel, já se přidám – rozmazáno. Tleskají si, třesky plesky, ani v dáli žádné blesky. Vzdálené jsou lidské duše, pravda skučí, autor tuše, avšak nedbá nedospělý. Co jsme chtěli? Hrát si! Smělí.
Tak se smějí jako blbí, aniž svědomí je svrbí.
Co by se jim dalo poradit, aby si prožili nějaké to základní uvědomění? Třeba by si mohli ty své pavlačové pindy napsat na nějaké ty fangle a udělat si někde něco jako happening pro obveselení. Ne´e? Eaná je ta svoboda? Tak si budou raději hrát na disidenty a skuhrat, že jen doma v bezpečí je možné šířit svá „učení“.
A infantilně si nalhávat, že: „Když si doma něco jen tak píšu do tý škatule, tak se vlastně nic neděje, jenom ta vytoužená svoboděnka se naplňuje.“ To tedy!
Svoboda malých, kteří si nějak ne a ne uvědomit, že co napíší, a odkliknou, je nikoli na jejich záhumenku, ale ve světě dostupném všem. Úžasná hračka!
Také žasnete? Já tedy ano. Třeba nad tím, že jsem ještě ani jednou nečetl nic, co by bylo adorací Václava Havla, natož, aby se z toho dalo usuzovat na nebezpečí něčeho, co by mohlo připomínat onen omílaný kult osobnosti. Proč? Protože Václav Havel a jeho životní příběh není nijak tabuizován. Oč se to tedy snaží ti malí trolouši umolousaní vděčně přejímanými nesmysly vyfabulovanými ještě postiženějšími zoufalci? Co jim vlastně vadí?
Vadí jim vlastní nezhojenost. Někteří byli pořádně vyjukaní, když jejich chlebodárci dosloužili. Z čeho plynou ty úšklebky, že Václava Havla téměř nikdo neznal? Něco podobného řekl kdysi jeden soudruh i o Jaroslavu Seifertovi.
Bylo to trapné, bylo, jistě. Když se dlouholetý disident mohl sejít s lidmi, kteří znali jeho tvorbu v zahraničí. Když se nedalo vysvětlit jinak, než útiskem totalitní mocí, že doma není příliš znám. Když si mnozí neradi připouštěli, že se sami uměli vlísávat tehdejší moci tak, že to bylo někdy až nevkusné. Ale ty časy jsou pryč. Václav Havel je po smrti a konečně se dá s uspokojením vlísávat do přízně těch, kteří po pádu komunistického režimu také přemáhali ve svém kariérním postupu rozporuplné pocity vedle Václava Havla.
„Nebyl to naškrobenej intelektuál? Škoda, mohli bychom z něho udělat suchoprda odtrženýho od světa normálních lidí jako jsme my. A co salónní intelektuál? Míval přece v kriminále vlastní malej salónek, no ne? Bingo! Dal si rád pivo? Fajn! Tak co takhle hospodskej mluvka a násoska? Neměl to štěstí mít jednu lásku na celej život? To je ale štěpný téma! Prostopášník! Ale co s těma jeho varováníma před rozkmotřováním státu? Že on to právo na odměnu zkmotřencům nepřál? Český peníze jim nepřál, smrděly mu, protože byl nacpanej bonama za ty svoje bezvýznamný knížky. On nám to vlastně nepřál nikdy, proto taky neprožil celej život po zásluze v kriminále. Kdyby měl trochu ohledu, nepřestal by Husákovi opakovat, že chce pro nás ten kapitalismus(židobolševik) a mohl pak v tom kriminále shnít a byl by od něho pokoj. Možná by mu tam zlámali hnáty a my bychom ho ušetřili žvástů o fešáckým kriminále. Jeho smůla.“
Victor Hugo(Dělníci moře): „Vinili ho za samotu, kterou ho sami obklopovali“
