Zdá se, že už několik let uniká zrakům vedení Čínské lidové republiky nebezpečí tibetské tajné zbraně. Jestli Dalajláma našemu ministrovi kultury Danielu Hermanovi tibetské tajemství svěřil, o tom lze jen spekulovat.
Nedá se ale vyloučit, že pravý důvod setkání Dalajlámy s Danielem Hermanem bude součástí šetření mezinárodní vyšetřovací komise.
Za temných nocí tibetští lámové tiše vodí stáda jaků do horských klášterů, v jejichž sklepeních jsou jim na míru vyráběny ocelové pancíře. Jistě si každý dovede představit zničující sílu této dosud tajné armády, jež by se na povel tryskem řítila k branám Pekingu. Naši čínští bratři možná něco tuší. Proto se právem obávají kontaktů Dalajlámy převlečeného za mírumilovného mnicha a maskujícího se navíc Nobelovou cenou míru. Nemůže být v zájmu Čínské lidové republiky, aby jejich oranžový nepřítel verboval po světě žoldáky.
Mnohem uvěřitelnější vysvětlení nedávných událostí lze najít ve vývojové psychologii, neboť ta pojmenovává fáze vývoje dítěte od uspokojování svých základních potřeb (nezbytná fáze absolutní sebestřednosti) přes uvědomování si sebe sama v kontextu jiných vztahů, až po odpovědnost za své jednání a kvalitu vztahů s druhými. Ustrnutí ve vývoji, často z důvodů chyb ve výchově, se mnohokrát projevilo způsobem pro lidstvo zničujícím. Osobnosti nezralé si vymáhají respekt či dokonce poslušnost například slovy: „Nemluv s Dájou, my s ním také nemluvíme.“ 17. listopad je dobrou příležitostí si připomenout, že to není tak dávno, kdy nám komunistická moc také poroučela způsobem, který by se dal velmi zjednodušeně vyjádřit slovy: „Nemluv s Vendou, my ho nemáme rádi.“ Je nenormální nejen to, když se dospělí lidé pokoušejí někoho kádrovat způsobem uražených dětí. Stejně tak nenormální je vycházet takovým pokusům vstříc. Je to projev nezralosti k důstojnému hájení svobody občanů této země.
