S tím vítězstvím, myslím. Jeden by řekl, že když dá člověk tu „lásku“ nějakému hochštaplerovi a podvodníkovi, že by se měl ten obdarovaný také nějak odvděčit, no ne? Třeba za to, že se ten chudák volič musel tak nějak přemoci. Tak nějak sám sobě plivnout do tváře jen proto, že mu ten provařený darebák zase něco slíbil.
tiscali
A ono to nefunguje! Kupodivu? Logicky ne. Nemůže to tak fungovat. Ona ta svoboda je v něčem jiném, než že lidé mohou svobodně volit způsobem, jako když se najímají žoldáci. Ona ta svoboda není ani v tom, že si může kdo chce, veřejně šířit, co chce. Komunisté to zatím nechápou nebo ze sebe dělají beznadějné a nevzdělávatelné tupce, což přesvědčivě předvádí například Marta Semelová nebo členové KSM a SMKČ na svých internetových stránkách, jež jsou dynamicky se plnící databází obsahující nemalé množství stupidních písemných „prací“ vzniklých bez účasti svědomí. Stát, nemá -li ve svých istitucích také tupce, chrání své občany před působením takových nezákonných aktivit. A to i proto, že každá zdravě se rozvíjející společnost chrání své manipulovatelné, aby se nenakazili a nedošlo ke vzpouře deprivantů.
Myšlenka komunismu mne sama o sobě neuráží, dokonce ani politická strana, jejíž členy by představa o „beztřídní společnosti“ spojovala. Stejně tak mne neurážejí ti, kdo věří, že jednou bude ráj na zemi. Ani takové strany bych se nebál. Ale sekty, které si přejí ráj nastolit a vědomě deformují vnímání svých budoucích obětí, jsou patogenními vředy na těle každé společnosti. Patogenními prostředky nelze dosáhnou ničeho jiného než společnost zkoumanou pak zvenčí z hledisek psychopatologie.
A závěrem něco o té lásce. V roce 1989 byli lidé schopni nevšední solidarity. Pracující podpořili studenty jednak proto, že měli strach o své děti, jednak proto, že nebylo cesty zpět. Lidé si uvědomovali, že lhostejnost by měla vážné důsledky. Nalhávat si, že na Ukrajině jde jen o příklon k EU nebo k Rusku, nelze. Proto jsem podepsal petici našich studentů na podporu jejich ukrajinských kolegů, kteří odmítají demokracii putinovského typu. A byl jsem velmi zklamán, když jsem slyšel, jak byla petice někdy vlažně vnímána a přijímána. Například v jedné státní instituci, kde nejednou lidé měli možnost petice podepisovat, byla odmítnuta s odůvodněním, že je to politická záležitost.
Pozoruhodné, jak se lidé umějí vofrňovat nad politikou, když mají třeba malinkaté skrývané strášky, jestli jim třeba nějaký podobně svobodou přepapaný a podobně lhostejný a pokakaný dohližitel nevytkne takovou občanskou pozitivní angažovanost jako cosi nemístného, nevhodného a přežitého.
Nějak se couráme s tou láskou.
